Blaničtí rytíři – pro český národ mytologický symbol dřímajících ochránců, sahající až ke keltskému osídlení, pojatý nejrůznějšími autory od Aloise Jiráska, Boženy Němcové, přes Vítězslava Nezvala až po Milana Kunderu a v neposlední řadě Járu Cimrmana – jsou pro Benešáky vlastně vzdálenými sousedy. Nárok na těsné územní pouto k této legendě je však rozumné přenechávat především Vlašimi, která má oblast obou Blaníků skoro za humny, přestože od nich odvozený tzv. Kraj blanických rytířů expanduje do velkého okruhu a například ocenění Blanický rytíř je udělováno i osobnostem z užšího Benešovska. Řekněme tedy, že náš širší region je tvořen oblastmi Podblanicka, Benešovska a Posázaví, které jsou propojené, srostlé a obtížně ohraničitelné.
Jedno ze vžitých vymezení Podblanicka je to, odkud je prý vidět Blaník. Podíváme-li se však opačně, pak zjistíme, že z blanické rozhledny je za dobré viditelnosti rozeznatelný i okraj Prahy, tak daleko jistě vymezovat Podblanicko nelze. Bude to asi podobné jako s jinou bájnou horou ještě více slovanské pověsti, tedy s Řípem a pojmem Podřipsko, o němž Wikipedie píše, že „není (a ani nikdy nebude) zcela přesně definován“.
Legenda o blanických rytířích často bývala a dodnes je vzývána mnohými v dobách, kdy se dá hovořit o mizérii a útlaku Čechů, z čehož náš lid v tom nejhorším okamžiku vysvobodí právě blaničtí rytíři, kteří vyjedou na pomoc v boji pod vedením svatého Václava. Jak svatováclavská legenda, tak i mýtus blanických rytířů bývají často až nadužívány, ale bohužel i zneužívány individui a skupinami, které by měly raději o takových, byť pouze bájných tradicích raději pomlčet.
Přesto jsou situace, kdy lze obrazně ukotvit i novodobou historickou událost k dávným legendám, bájím a mýtům. Revoluční změně na sklonku r. 1989 předcházelo svatořečení Anežky České, jejíž pomocí si mnozí (katoličtí) křesťané vysvětlovali načasování oné změny. I kdybychom na to hleděli očima „nevěřícího Tomáše“, pak aspoň musíme uznat, že právě těm, kteří tomu věří, mohly modlitby a víra v novou českou světici dodat značnou sílu v jejich odvaze podílet se na boji za nápravu země. A nezapomeňme ani na toho času již také legendární Modlitbu pro Martu, což je sice novodobá píseň, jejíž kořeny tkví v době invaze vojsk Varšavské smlouvy pod sovětským velením do Československa, ovšem hlavní kořen slov této modlitby zasahuje hluboko do historie k biskupovi Jednoty bratrské Janu Ámosi Komenskému, velikánu české reformace s mohutnou civilní stopou v pedagogice i filozofii. Na jedné z největších demonstraci na Letné se 26.11.1989 sešlo nejméně půl milionu účastníků, z nichž drtivá většina se na výzvu P. Václava Malého pomodlila nahlas Otčenáš, což je jistě více než legenda, jde o základní a nejznámější křesťanskou modlitbu. Jestli stál, nebo nestál za tehdejší změnou režimu zázrak v křesťanském slova smyslu, ponechme stranou – jisté však je, že onen kýžený konec komunistické nadvlády po dlouhých čtyřech desítkách let mnozí občané jako zázrak v civilním významu cítili.
A teď táhlým obloukem k těm rytířům. Prvopočátkem poměrně rychlého nastartování politických změn Československa v roce 1989 bylo jednoznačně brutální potlačení převážně studentského pietního průvodu, konaného 17.11.1989 ku připomínce tragických událostí roku 1939 a smrti Jana Opletala, tudíž k jedinému světovému svátku československého původu, k Mezinárodnímu dni studentstva.
Hydra komunistické zvůle rozpoutala v kotli na Národní třídě nepochopitelný masakr, jehož obětmi bylo přibližně 4000 lidí, kteří zde zůstali z původních mnoha desítek tisíc účastníků průvodu a byli v „kotli“ zúženého místa ulice sevřeni a stlačeni jednotkami SNB s těžkooděnci, psy a obrněnými transportéry, načež většina z nich byla zmlácena. Téměř 600 lidí včetně nezletilých podle oficiálních seznamů muselo vyhledat lékařské ošetření, což mj. zdokumentovaly následné komise. Nutno ale dodat, že mnoho dalších ze strachu raději lékaře ani nevyhledalo, tudíž bývá odhadováno, že opravdový počet zraněných byl až násobně vyšší, zejména uvážíme-li, že z pohledu medicínského je každá rána obuškem zraněním. O psychické traumatizaci nemluvě – pokud to nebyl „pouze“ hrůzný zážitek na celý život pro ty šťastnější, masakr zanechal na spoustě obětí dlouhodobé psychické následky. Ty se alespoň částečně tlumily následujícím až euforickým pozitivním vývojem společensko-politické situace, kdy lid naší země byl natolik zděšen a vyburcován, že se nejen v Praze, ale postupně všude zformoval „do šiků“, postavil se za tyto oběti a dosáhl v tzv. sametové revoluci toho, co bývá zvykem nazývat vítězstvím. Tak či onak, nepochybně došlo k postupnému, ale rychlému návratu ke svobodě a demokracii.
Vznikly studentské, divadelní a jiné stávkové výbory, vzniklo Občanské fórum, do čela těchto neformálních struktur se postavili noví vůdci a země záhy dospěla ke kýženým prvním svobodným volbách po mnoha desetiletích totalit.
Vyrovnávání se s komunismem bohužel probíhalo velmi ztuha, zejména pokud jde o zločiny jeho protagonistů a jejich spravedlivé odsouzení, což ostatně trvá až dodnes. Probíhala i zdlouhavá vyšetřování brutálního zásahu na Národní třídě, nicméně nakonec došlo k odhalení a potrestání až směšně malého souboru pachatelů ve srovnání s počtem obětí a zvěrským způsobem zmlácení nevinných a bezbranných.
Společnost se řítila rychlíkem změn, vyvstávaly nové podněty, kauzy a složitosti, celá velekopa problémů se zanedbanou zemí a pokřiveným státem, které bylo nutno rychle řešit. Přitom se zvolna stále vzdalovala ona prvotní událost na Národní třídě a uspokojivé objasnění jejích souvislostí. Plynuly měsíce, plynuly roky, každoročně se oslavoval 17. listopad, proběhla výročí i kulatá jubilea, rodily se nové generace dětí, z nichž ta nejranější už nedávno překročila Kristova léta, takže letos se chystáme na oslavy 35. výročí sametové revoluce. Tu si ovšem připomínáme právě v den výročí masakru studentů a dalších občanů na Národní třídě, pochopitelně spolu se vzpomínkou na oběti nacistické zvůle z r. 1939 jako „Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva“.
Jistě je důvod v těchto dnech hovořit o tom, jak se rozhořela revoluce 1989, kdo a jak reagoval, kdo se stavěl do čela a na pódia, jak se postupně zapojoval celý lid zemí českých a slovenských, to ano. Ale jak zmíněno výše, za překotného vývoje obnovené demokracie vznikal postupně jistý morální dluh vůči obětem masakru a na úkor historické spravedlnosti, který se stále prohlubuje.
Proto vznikl letos unikátní projekt Blaničtí rytíři z iniciativy Dr. Neely Winkelmann – Heyrovské, jedné z účastnic masakru na Národní třídě 1989 a jejích souputníků. Projekt spolupořádají dvě úctyhodné neziskovky, a to mezinárodní Platforma evropské paměti a svědomí pod vedením zmíněné zakladatelky spolu s Pražským akademickým klubem 48 ve spolupráci s ÚSTR a ABS. Osobní záštitu projektu poskytly rektorka UK prof. MUDr. Milena Králíčková, Ph.D., rektorka AMU doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná a starostka Prahy 1 Mgr. Terezie Radoměřská. Projekt získává finance převážně ze sponzorských darů nejen od pražských univerzit. Partnery projektu ke dni sepsání tohoto textu jsou ČAK, Café Louvre, Rock Café, AMU, ČVUT, VŠCHT a ČZU.
Proč projekt Blaničtí rytíři získává takovou podporu? Je to díky pochopení partnerů pro důležitost vytčených cílů. Prvním, morálním cílem je dohledat a oslovit maximum ze zmíněných 4000 lidí, kteří se ocitli v kotli na Národní třídě, a svolat je na pietní akci pořádanou při letošním výročí. Právě tito lidé, kteří byli v čele průvodu z Albertova, zastavení a zmlácení v kleštích na Národní se totiž s jistou mírou nadsázky stali právě jakýmsi zosobněním blanických rytířů. Neutekli, zůstali na místě, ať už stáli, seděli, klečeli nebo později už jen bezmocně leželi na zemi. Organizační tým projektu si tak pro název vypůjčil toto mytické označení pro zdůraznění čestné úlohy těchto osob, zejména pak těch nejméně 600 zraněných, pro jejich tehdejší postoj a oběť. Proto se projekt a tím celá tato skupina čtyř tisíců lidí nazývá Blaničtí rytíři.
Dalším, orálně-historickým cílem projektu je v nejvyšší možné míře shromáždit a zpracovat jejich vzpomínky, s čímž je ovšem provázána investigativní úloha, tedy prozkoumání nejasných okolností včetně rozpoznání tzv. „divných“ a podezřelých lidí, o nichž se mnozí pamětníci při vzpomínkách na onen den zmiňují, dohledatelných i na fotografiích a videích. Právě oni s pravděpodobností blízkou jistotě manipulovali čelo průvodu a infiltrovali i organizátory akce. Šlo nejspíše o kmenové příslušníky StB a jejich spolupracovníky. Tým projektu má pro svoji činnost k dispozici dosud neznámé a zatím nepublikovatelné kvalitní fotografie z celého demonstrace. Při této dohledávací činnosti je postupováno v těsné spolupráci nejen se svědky, ale hlavně s odborníky ze zmíněného ÚSTR a ABS.
Na základě všech těchto podkladů bude kromě čistě pietní vzpomínky v den výročí i jiných akcí pro veřejnost během následných dvou let spuštěn internetový vzdělávací program a vydána tištěná publikace ve spolupráci se zmíněnými paměťovými institucemi, to je třetím hlavním cílem.
Na závěr už osobně – mám tu čest, že jsem se letos po „prověření“ stal členem organizačního týmu Blanických rytířů. Jakkoli nemám rád nadužívání slova výzva, natož slepé přejímání jeho původního anglického ekvivalentu, takovou výzvu jsem vyslyšel a snažím se ze ji všech sil naplnit.
Igor Chromý,
občan Benešova, účastník zásahu na Národní třídě 17.11.1989
www.blanictirytiri.eu
