Zastupitelstvo města Benešova 16. června 2025 rozhodlo většinou 18 zastupitelů (kdy z celkového počtu 27 bylo přítomno 25 členů ZM) o tom, že k otázce případného zbourání hlavní budovy bývalých Táborských kasáren (dále též TK) bude v termínu letošních parlamentních voleb uspořádáno místní referendum. Město připravilo k předmětu referenda vícero akcí, mnohé lze nalézt pod speciální položkou na městském webu, ale i na venkovních tabulích, bylo svoláno i veřejné setkání. V základním textu materiálu k referendu, použitém i jako podklad pro rozhodování ZM, je bohužel pár nepřesností a leccos chybí, zejména pak zřetelnější nástin historie a vyjádření hodnoty objektu v tomto smyslu. Z tohoto důvodu vznikly následující řádky.
Vycházíme z toho, že podle územně-plánovací dokumentace i našich představ má v těchto místech stát škola, zjednodušeně řečeno. Proto byla zadána demografická studie, která je nyní předložena k nahlédnutí i občanům. Všichni si můžeme prohlédnout i prověřovací studii budovy od architektů, která nabízí dvě variantní možnosti řešení. Jelikož hlavní budova TK čp. 364 je prostorově a dispozičně nevyužitelná k přestavbě na školu (s učebnami), je vhodné ji buď zbourat a postavit na jejím místě zcela novou školu, nebo ji lze přebudovat na zázemí nové, k ní přistavěné školní budovy.
Rada na počátku letoška oslovila většinu svých odborných komisí, aby se k věci (případné demolice) na základě těchto dvou studií vyjádřily. Výsledek byl velmi nejednoznačný. Například komise pro architekturu a územní rozvoj doporučila radě vypsání architektonické soutěže s tím, že právě soutěžící, resp. výsledný návrh určí, jestli „bourat a stavět“, nebo „přestavět a přistavět“. Já sám jsem byl proti, a to z vícero důvodů (resp. tři z nás byli proti). Zaprvé nepokládám za vhodné nechat o odstranění něčeho tak historicky a lokálně-patrioticky významného rozhodovat sebelepšího architekta „odjinud“, stejně jako velkou část externích členů hodnotící komise, z nichž nikdo nemůže mít zažité a procítěné to, co mají občané Benešova. Zadruhé pokládám za velmi problematické, jaké by bylo konkrétní znění zadání takové soutěže (to zde nebudu „rozpitvávat“). Zatřetí, výsledek architektonické soutěže je závazný a těžko lze poté provést cokoli jiného. Začtvrté, pokud by pro vypsání takové soutěže rovnou rozhodla RM nebo ZM, pokládal bych to za jistý alibismus. Vyjádřil jsem se, že se možná projevím (spolu s dalšími) občanským odporem proti bourání, přinejmenším připojením se k petici. Ale k tomu jsem dodal, že za nejlepší bych pokládal vyhlášení místního referenda. To totiž naopak za žádný alibismus nepokládám, neboť většina zainteresovaných ví, že postoje k zachování či nezachování dotčené budovy jsou nejen na radnici a v zastupitelstvu, ale i v terénu mezi lidem značně rozpolcené, ať tedy naši občané sami rozhodnou formou přímé demokracie.
Jistě, i v případě této věci jde o „politické“ rozhodnutí. Proto mohou někteří vytýkat našim městským voleným zástupcům, že o osudu hlavní budovy TK nerozhodli rovnou sami na základě svých mandátů a pravomocí. Politické rozhodnutí o demolici tak významného objektu by určitě pro všechny místní politiky, kteří by se na tom měli podílet, znamenalo jejich zřetelný zápis do historie, dost možná v negativním slova smyslu – to v případě, kdy existuje nezanedbatelná a oprávněná pochybnost o správnosti takového rozhodnutí. On přeci takový politik nemá jen pouhý demokratický závazek ke své voličské základně, která ho volí, byť třeba i opakovaně. Volený zástupce jako rozhodující osoba (nebo člen kolektivního orgánu) má podle mého cítění velkou zodpovědnost nejen ke generacím svých předchůdců (neboli též otců), čemuž věřím já a není to dokazatelné, ale zejména pak ke generacím následným (svým potomkům). To druhé už pozorovatelné jednoznačně je a právě takto může vzniknout onen nesmazatelný neblahý zápis do historie. V tomto ohledu ani nemusí jít nutně pouze o čelní představitele obce, kraje nebo státu, jelikož spoluzodpovědní mohou být i bossové v soukromém sektoru. Ať tak, nebo onak, namátkovým příkladem za mnohé budiž třeba někdejší odstřel nádraží Praha-Těšnov, ale i čerstvější demolice budovy Transgasu, nebo druhdy v Benešově přinejmenším vybourání celé poloviny Malého náměstí. Necitlivé dílčí stavební úpravy se leckdy dají v budoucnu upravit nebo i stav vrátit zpět, ale „rozbourovanou“ historickou „kášňu“ už nikdy nikdo znovu nepostaví, řečeno se vzpomínkou na Černé barony. Proto děkuji za rozhodnutí o referendu!
A právě na takové lidové hlasování se v Benešově nyní chystáme, což spolu s dalšími kolegy vítáme. Jakkoli chápu ekonomické důvody a do jisté míry i důvody technické či architektonicko-urbanistické, pokusím se zde napsat pár slov na obhajobu zachování kasárenské hlavní budovy. Text píšu především jako občan, který žije bezmála 60 let téměř přesně 100 metrů od této budovy. Jako takový jsem na vlastní kůži zažil mnohé, včetně nejrůznějších negativ života poblíž kasáren. Když v Benešově na přelomu století zakotvil můj rod z matčiny strany, tedy rodina zdejšího stavitele Scharfa, tento dům mužstva zde už přibližně 20 let stál. Budova bývalých Kasáren pěšího pluku č. 102 rakousko-uherské armády, později p.p. 48 „Jugoslávie“ Československé armády dobově zdobila velkou část fotografických snímků, zejména na pohlednicích Benešova nejprve dříve než před sto lety, ale i později. Jistě i za c.k. monarchie mohli občané pociťovat jistá negativa soužití s vojskem, čehož literárním obrazem je například Vančurův Pekař Jan Marhoul, nicméně dlužno dodat, že tento román rozhodně není zrovna ódou na Benešov, k čemuž však měl Vančura své osobní důvody.
Přebujelá Československá lidová armáda (ČSLA) měla v Benešově dokonce dvoje plná kasárna pod označením VÚ 6175, ráno nás často budily tanky, bévépéčka a ótéčka jedoucí někam na Babu, zároveň kvůli různorodosti zdejšího mužstva, pojímaného tehdejší armádní věrchuškou spíše jako „kanonenfutr“, byla ovlivněna snad i kriminalita – kromě občasných hospodských a uličních potyček matně vzpomínám přinejmenším na jedno znásilnění. K dovršení pokrytí města ozbrojenými složkami nám sem koncem 70. let redislokovali i jednotku Pohraniční stráže FMV, naštěstí jen v podobě jejího hudebního tělesa.
Tuto čtyřicetiletou etapu studené války, militarizace a jaderného zbrojení určitě nelze považovat za nic, co by se mělo vnímat pozitivně. Mohu-li vypovídat za většinu své generace, vůči ČSLA jsme většinově cítili odtažitost až odpor, tudíž dodnes jsem na hony dalek jakékoli nostalgii, natož ostalgii. Tehdejší důstojníci, kterým se lidově říkalo lampasáci, žili tenkrát mezi námi, mnozí z nich zde po demokratizaci a zeštíhlení armády zůstali, zakořenili a zdárně se etablovali v civilních profesích.
Oni, ale i bývalí záklaďáci mají na zdejší kasárna jistě své vzpomínky, z nichž negativa mnohdy setřel časový odstup. Určitě ale nejde o uchovávání památky “bigošských” kasáren z let komunismu a studené války, ani o velebení odkazu VÚ 6175 ČSLA, jakkoli i to je součástí historie, nýbrž o uznání a uctění významu pěšího pluku č. 102, resp. pozdějšího 48. pěšího pluku „Jugoslávie“. Při kdejakém důležitém státním svátku a výročí přeci chodíme pietně vzpomínat k památníku před gymnáziem, jehož součástí je i pomník s nápisem “Postaveno péčí stodruháků 1936”!
Válečné zabíjení nikdy nebylo a není k oslavování, ale oprávněná a spravedlivá obrana rodiny, tlupy, kmene, osady, vesnice, města a státu je podle mě vždy záslužná. Do takového vpravdě vlasteneckého ranku vlastně částečně náleží i kulturně-pamětní hodnota původního centra našich bývalých kasáren. Dochovaný výrazný blok kasárenského domu je i součástí trvalé připomínky padlých a obětí, ať už bojovali s plným přesvědčením, nebo ne. Budova byla a dodnes ještě je jedním ze symbolů města, jedním z nemnoha zbývajících torz předkomunistické historické výstavby. Jistě, v průběhu let byla zejména původní zdobná fasáda zmařena a mnohé další jistě necitlivě upraveno. Ale její základní hmota zůstala zachována a přinejmenším to pokládám za důležité udržet i nadále. Je to totiž sice státem nevyhlášená, ale přesto svého druhu památka, která by měla být chráněna aspoň “osvíceností konšelů”.
Můj otec, Mojmír Chromý, se ve funkci starosty (pochopitelně spolu s kolegy a úředním aparátem) celá léta od revoluce 1989 až do své smrti v r. 2005 usilovně snažil, aby zdejší nemovitý majetek armády byl předán městu ihned, jakmile to bude možné, tudíž aby nad tak rozsáhlým územím celé možné budoucí čtvrti včetně všech stávajících budov získalo město kontrolu. Aby tedy ideálně nic z toho nešlo ani do žádné privatizace ani do přímého prodeje přes Pozemkový fond nebo přes ÚZSVM, aby pokud možno ani nepřešlo na jiný státní resort.
Armáda ČR kasárna sama vyklidila už v r. 2003 jako nepotřebná. K vydání městu Benešov došlo až později v r. 2007, dokdy kasárna stále vlastnilo Ministerstvo obrany ČR, ale už je neužívalo, vojáci zde už nebyli, areál byl 4 roky pouze hlídán civilní bezpečnostní službou. Budova byla předána v poměrně slušném (nebo alespoň v nezanedbaném) stavebním stavu, nedlouho předtím byla dokonce veškerá stará okna vyměněna za technicky lepší, plastová.
Připomeňme i to, že před lety ve volebním roce 2018 byl (společně s kvapnou předvolební demolicí dvou okolních kasárenských domů) deklarovaný záměr tehdejšího vedení města hlavní budovu TK zbourat (s omluvou za zjednodušení) jedním z několika zásadně negativních impulsů, vnímaných občany. Přinejmenším mě (a možná nejen mě) to definitivně „dožralo“ a přimělo začít se věnovat místní politice. V té době jsme ve VPB prosazovali postoj, že v těchto místech budeme potřebovat základní školu, na což by se bývala podle našeho tehdejšího názoru právě hlavní budova TK svým rámcem a umístěním docela hodila.
Co s tím nyní a dál? Co s jedním z nemovitých památných symbolů města, který se dostal do tak mizerného stavu? Zřejmě ani ne do tak špatného stavu, jako do složité situace. Podle mého soudu jsme vždy měli a stále bychom ještě měli ze všech sil raději hledat a najít účelné využití hlavní budovy kasáren a ne argumenty pro její zbourání. Teprve když se po vyčerpávajícím posouzení všech alternativ dostatečně prokáže, že budovu nejsme schopni jako město vůbec nijak využít, pak ještě zbývá možnost sehnat solidního a věrohodného nového vlastníka, který budovu dokáže zachovat, což je ovšem značně ošidné – poté teprve můžeme uvažovat o demolici. Ale prodej objektu, ať už za jakoukoli tržní cenu, dnes už není ve hře.
Stavby v areálu TK byly bohužel po mnoho let v majetku města využívány méně než sporadicky, a to jako improvizované dočasné skladovací prostory nebo jako prostory pro cvičení zákroků PČR, resp. IZS, nárazově i pro rockfesty. Bylo tedy velmi těžké je plně uhlídat před divokým kriminálním squattingem, rozkrádáním a vandalismem. Město na údržbu vyčleňovalo jisté položky svého rozpočtu, ovšem pokud je dnes argumentováno stavem hlavní budovy, kdy zatéká střechou a jasně patrné jsou velké závady okapových svodů, zjevně tato péče nebyla účelná ani dostatečná. Pro zachování takové stavby je nejzákladnější konzervační péčí zabránění zatékání srážkové vody, bohužel ani to se nepodařilo.
V argumentech pro zbourání zaznívá i to, že demolice budovy v nejbližších letech bude násobně snazší a levnější nežli v letech pozdějších, jelikož inertní část vzniklé suti zatím můžeme jednoduše použít jako recyklát na pozemcích v areálu TK. Tento pragmatický argument je věcně pochopitelný, ovšem víceméně předjímá, že prostě bourat musíme a budeme.
Jakékoli využití adaptací či přestavbou, resp. konverzí nepochybně bude finančně poměrně náročné. Co se ovšem zásadně podílí na celkové výši takové potenciální investice, je zmíněná dosavadní dlouholetá nedostatečná údržba. Za celou dobu od nabytí do vlastnictví města nebyla budova nijak znatelně opravována ani udržována (natož modernizována), ba nebyla ani užívána, tedy ani temperována, vysoušena. Přirozeně bylo nutno vynaložit určité náklady na kontrolní střežení vyprázdněné stavby. Jestliže dům nevyužíváme a nedáváme do jeho údržby téměř nic, pak se nemůžeme pozastavovat nad tím, že bude jednou třeba tento dluh splatit, tedy že časem náklady na dům vzrostou, lépe řečeno že vznikne náhlá potřeba vysokých nákladů na nápravu – čím později, tím vyšších.
Při zodpovědném zvažování ekonomického postupu by bylo korektní brát v úvahu to, že i hlavní budova TK byla předána bezplatně a její stavební stav nebyl zásadně nikterak špatný. Dokonce i dnešní informační materiály k referendu (odvozeně od prověřovací studie) píšou, že budova není ve špatném technickém stavu. Dům ovšem od doby vydání jen stárnul a všeobecně zastarával, nicméně vývoj od předání do rukou města Benešova už jde jednoznačně v jeho režii, na jeho vrub i na jeho účet. Omlouvám se všem, kterých by se to mohlo dílčím způsobem dotknout, ale takhle to prostě vidím, proto to píšu.
Můj názor je ten, že hlavní budova TK ve své hmotě má stále svoji významnou hodnotu, která je svým způsobem neocenitelná nebo nedocenitelná, bohužel hlavně nedoceněná. Byť stála léta za zděnou ohradou a postavena byla již na sklonku 19. století, uzavírala zónu širšího centra města s pozdější zástavbou převážně z první poloviny 20. století včetně rondokubistických a funkcionalistických městských domů. Hlavní budova může podle mě nadále sloužit jako dominantní prvek městské krajiny, jako “památný blok”, který důstojně a přiměřeně oddělí novou sídelní zástavbu od té převážně prvorepublikové, ale dokonce může v případě sladění okolí paradoxně i pomáhat je propojovat a zejména nové čtvrti sloužit. Mezi ní a “magistrálou” v Táborské se přirozeně nabízí k veřejnému využití ohromný předprostor, třeba i jako další náměstí, ideálně s dřevinnou zelení, tedy nejen coby parkoviště.
Benešov, který urbanisticky za komunismu utrpěl rozsáhlým “budovatelským bouráním” centra, nyní zcela zbourá jeden z relativně nedotčených historických symbolů města, hlavní a původní objekt Táborských kasáren? Bude mít Benešov v přilehlé nové ulici, kterou jsme nedávno pojmenovali po 102. pluku, jen pamětní tabulky nebo snad model či hologram kdysi památné budovy právě tohoto pluku?
Budova TK by podle mě měla jednoznačně zůstat stát, a to třeba i jako “pouhé” zázemí pro školu, v případě nutnosti i za cenu velkých zásahů do vnějšího vzhledu (ten už je beztak oproti původní podobě odlišný). Ale hlavní hmotu budovy bych si přál zachovat, má svůj význam, a to nejen jako “pomník” či památka, ale i jako prvek našeho městského krajinného rázu, jak bylo výše uvedeno.
A závěr? Můj palec při místním referendu bude směřovat nahoru – pro uchování budovy kasáren 102. pěšího pluku „naživu“. Ano, jsem hodně subjektivně ovlivněn, formován místním rodáctvím a snad i lokálním patriotismem, jak bylo naznačeno v úvodu, to přiznávám.
Můj hlas bude „jen“ jedním z mnoha, ale každý z nich se počítá. O osudu budovy rozhodnou občané, rozhodneme my všichni, Benešáci. A tomu jsem bez ohledu na výsledek rád. Tedy pokud se nás dostaví dostatečný počet – a já věřím, že ano. Vox populi – vox Dei. Nic víc, ale ani nic míň.
Pojďme k volbám – a volme prosím i v referendu!
Igor Chromý
Ke znění textu se připojili rovněž Petra Kuchařová, Petr Mareš a Petr Slabihoudek nejml.
Dodatek: Tento příspěvek není vyjádřením VPB, ani jeho vedení, ani jeho většiny. Na tuto problematiku nemáme ve VPB jednotné názory. Jde o osobní postoj, vyjádřený zde v rámci vnitřní plurality našeho volebního uskupení. Nemá tedy být ani pokusem o ovlivnění našich voličů, má jen vyjádřit jeden z možných pohledů, případně snad i doplnit některé informace k referendu pro zamyšlení a zralé uvážení.
Zajímavé linky k nahlédnutí:
https://pohlednice.sbiram.cz/01-benesov–kasarny-c–k–pesiho-pluku-c–102–prosla-postou-1908/
https://aukro.cz/praha-benesov-armada-vojsko-vojak-kasarna-pesiho-pluku-c-102-6948623906
https://cronobook.com/pic/7r3czatymy
https://cronobook.com/pic/71e9b6mmag
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=2418234101593642
https://tomas-novak.blogspot.com/2019/02/48-pesi-pluk-v-benesove-taborska-kasarna.html
*************
Dokumenty České televize ke 102. pluku:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10877203125-nase-velka-valka/214411033220009/cast/343495/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10877203125-nase-velka-valka/214411033220003/cast/335553/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10877203125-nase-velka-valka/214411033220003/cast/335554/
