Jsou výročí, na která se trochu zapomíná – čím později, tím více. Lokální, národní, ale i světová, i tak fungují zuby času. Je to sice zřejmě přirozený vývoj, přesto se najdou momenty v historii, které bychom si měli připomenout alespoň při kulatém jubileu. A jen málokterá řadová číslovka je tak kulatá, jako je 100.
Co se tedy stalo v Benešově roku 1925, resp. na co bychom snad letos málem zapomněli – a co se tedy následujícími řádky pokusíme napravit? Šlo o zásadní a významný počin v kinofikaci Benešova, tedy o vybudování stálého kina, tehdy bychom řekli spíše biografu.
V rámci českých zemí Rakouska – Uherska se kinematografický film objevoval už koncem 19. století, ovšem nejprve pouze díky kočovným biografům, později následovaly další počiny včetně natočení prvních filmů Janem Kříženeckým, čímž jsme se v Čechách stali v pořadí šestou zemí s vlastní filmovou tvorbou. První stálý biograf v Praze otevřel r. 1907 legendární Viktor Ponrepo (prvenství u nás ovšem drží Brno, kde otevřeli o 3 měsíce dříve téhož roku) a o dva roky později se nedlouho před Vánoci r. 1909 zrodilo kino Lucerna rodiny Havlových, existující dodnes. Brzy se s českými kamennými biografy takřka roztrhl pytel, celkový počet převálcoval ty kočovné a dosáhl více než 700, přičemž ve větších městech prosperovalo kin několik. Dodejme, že zpravodajské, dokumentární i hrané filmy trvaly většinou jen krátkých pár minut a byly pochopitelně němé, tudíž případná jazyková bariéra byla poměrně snadno překonatelná.
Vypuknuvší Velká válka notně přibrzdila rozvoj filmového průmyslu, a tím klesla i návštěvnost biografů, což byl ovšem jev celoevropský, na rozdíl od USA. Po světové válce došlo v našich zemích k opětovnému boomu kin a ke slibnému rozvoji filmového odvětví, šíře produkce i žánrů se začala zvolna zvětšovat, vrátila se i návštěvnost biografů. Československá republika po rozpadu Rakouska-Uherska měla velmi dobrý hospodářský základ, který se našim vrcholným politikům podařilo nejen udržet, ale i notně zúročit, což se projevilo mj. i v kinematografii. V éře prosperity vznikal čas a poptávka po zábavě, a tím i finance na její výrobu. Na provozování biografů však byla zemskou politickou správou udělována kinematografická licence nejprve spolkům, jako byla Družina českých válečných poškozenců a Sokol (případně Orel), později získávaly tyto licence i místní Jednoty Čsl. obce legionářské. Přitom byli zhusta soukromí podnikatelé, byť sebeschopnější a sebenadšenější, upozaděni a odmítnuti, dokonce jim bývaly i odnímány původní (starší) licence. Promítalo se v různých příhodných prostorách, ne vždy šlo o budovu stavěnou jako biograf.
Ale to už se dostáváme do roku 1925 a nahlížíme konkrétně do Benešova, kde se v prvorepublikové době promítalo na více místech. V areálu Táborských kasáren fungovalo vojenské kino, promítalo se i v Hotelu Pošta – tamní biograf, který pod vedením válečných poškozenců v r. 1922 skončil a byl převzat Čsl. obcí legionářskou, byl v r. 1925 oceňován ve zprávě podané Prezidiu zemské správy politické v Praze dozorem okresního osvětového sboru (ku představením kinematografickým). A právě benešovská legionářská obec 28. října 1925 při výročí vzniku republiky zahájila provoz nového kina Helios, vybudovaného na místě bývalé stodoly při domě pana Chobotského z čp. 8, hostinského hospody Na koníčku.
Za pozornost ovšem stojí popsat konkrétněji vznik stavby a vývoj celé situace, okolností a souvislostí. Pan Chobotský měl podle dostupných informací původně záměr provozovat nový biograf sám, ve vlastní režii. Do záměru vložil jednak vlastní hotovost, jednak si vzal úvěr, ale dokonce i prodal část nemovitostí příslušejících k jeho domu čp. 8 v Táborské ulici. Výchozím stavem pro přestavbu na biograf na jaře r. 1925 byla tak jeho stodola o půdorysu zhruba 40 x 10 m se štítem na sever směrem do dnešní Poštovní ulice.
Stavbu „na klíč“, nebo spíš „Design & Build“, řečeno dnešní hantýrkou, dodal stálému klientovi a příteli benešovský stavitel Ing. František Scharf ze stejnojmenné rodinné stavební firmy, který budovu vyprojektoval a firma ji postavila.
Musela panovat dokonalá souhra investora a dodavatele, zároveň však je postup přípravy projektu a stavebních prací pozoruhodný i z porovnávacího pohledu, jak rychle se tehdy dalo projektovat a stavět, ale zejména jak rychlá byla i součinnost tehdejších úřadů.
Ve dnech 5.-7. května 1925 nejprve předložil stavebník p. Chobotský žádost o povolení stavby s projektovou dokumentací, konalo se podrobné místní šetření, které detailně rozebralo projekt, přijalo dodatečná úsporná opatření stavebníka ohledně zastropení a jeho přání zvýšit kapacitu na 684 návštěvníků rozšířením budovy do dvora, stanovilo 12 dalších podrobných podmínek realizace stavby, vzápětí bylo vydáno povolení čj. 2447 ku stavbě od Městského úřadu Benešov.
Následujícího dne byly zahájeny změny a doplňky projektu kina o půdorysu zhruba 39 m x 14 m, poté bylo započato s demoličními a zemními pracemi, se stavbou i doplněním základových zdiv s izolacemi, s přízemní cihelnou částí sálu s hudebním prostorem, s přístavbou oddělených WC s předsíní i patrové budovy se vstupem a předsálím včetně šatny a bufetu, přičemž promítací kabina v patře byla zabezpečena proti požáru samostatným vstupem z ulice a železobetonovou stěnou, stropem a podlahou, celé kino dřevěnými krovy s nespalnou krytinou.
Dne 26. října 1925 byla dokončena kompletní stavba s lokálním vytápěním, s elektroinstalacemi i s technologickým vybavením tak, že toho dne proběhla podrobná kontrola státního stavebního technika splnění podmínek stavebního povolení, téhož dne vydáno povolení k obývání domu pro biograf při čp. 8 v Benešově.
Od 28. října 1925 platil zvláštní souhlas pro používání provozovny k pořádání kinematografických představení. První kino v Benešově, tehdy zvané Helios, se onoho roku povolilo, připravilo projekčně, postavilo, zkolaudovalo a uvedlo do provozu za necelých 175 dní!
Bylo navrženo a provedeno několik vyspělých a originálních prvků řešení, počínaje šikmou podlahou, která nebyla tehdy ještě vůbec běžná, přes zmíněný prostor pro projekci s odděleným přístupem z ulice, až po náhradu železobetonového stropu dřevěným s využitím trámů integrovaných do konstrukce krovu v úrovni hambalků, což umožnilo vyhnout se nosným sloupům v sále. Tyto „stropní“ trámy přesahují přes podpory a vystupují tak z krovu vně hlavních střešních rovin. Nezbytné přesahy trámů jsou pak kryté speciálními vikýři, dnes už spolu s hlavní plochou střechy krytými plechem.
Nyní si dovolím osobní poznámku, jelikož stavitel ing. František Scharf byl můj pradědeček. V rodině se traduje, že v případě tohoto díla byl nad míru obvyklou akcentován nejen vytčený cíl využití, ale i nanejvýš zohledněny finanční možnosti stavebníka. Tomu ale nakonec nebyla udělena licence, získali ji legionáři, jak zmíněno. Licence byla ovšem i tak udělena na pouhé dva roky – provizorně! Kdyby tedy poté nebyla prodloužena, musel by pan Chobotský horko těžko vymýšlet nové využití. Pro upřesnění – majitel kina v den dokončení stavby pronajal celý vlastním nákladem vybudovaný komplex kina Čsl. obci legionářské.
Už za první republiky bylo kino zhusta paralelně využíváno jako přednáškový sál k činnosti kulturně-osvětové. Jak pro provozovatele, tak pro diváky, musel nedlouho po otevření přinést obrovskou změnu nástup zvukového filmu na přelomu 20. a 30. let.
Po dnes často idealizované až idylizované první republice ukončené mnichovskou zradou si kino prošlo krátkým časem druhé republiky a následným vyhlášením nacistického Protektorátu Čechy a Morava za neblahých časů německé okupace a 2. světové války. V Benešově se to projevilo významně, nejen kvůli holokaustu, zatýkání a deportování občanů vůbec, ale i kvůli zabrání Neveklovska včetně části Benešova pro cvičiště SS a umístění pobočky gestapa do města.
Válku s Německem na převážné většině našeho našem území ukončil jediný východní spojenec z Velké trojky, tedy Sovětský svaz. Nabytí svobody v r. 1945 bylo doprovázeno několikaměsíčním (opět okupačním) působením Rudé armády spolu s infiltrací naší země veřejnými i tajnými „poraděnky“, což spolu s chybami v politice a přičiněním našich komunistů, jakož i části dalších obyvatel „opilých štěstím“ z osvobození přivodilo únorový puč 1948. Následovalo v celém východním bloku pandemicky rozšířené stalinistické běsnění, a jen co se u nás začaly projevovat první nesmělé projevy lidskosti a uvolnění režimu, přišla o 20 let později ledová sprcha v podobě opětovné a otevřené okupace sovětskou armádou po obsazení území vojsky Varšavské smlouvy.
Jak za éry okupace německé, nacistické, tak i za komunistického režimu pod taktovkou sovětskou, byla kinematografie cenzurovaná. Každé kino tím bylo notně ovlivněno a nuceně se stávalo nástrojem ideologické propagandy, jak si mnozí u nás jistě ještě pamatují.
Tomu po dlouhých dekádách odzvonilo na sklonku r. 1989 s návratem demokracie a svobody. Přestože revoluční kvas oněch měsíců a počátečních let mnohým z nás nedopřával dostatek času na kulturu včetně filmů, do kin se mocně vrátily zcenzurované tituly československé i zahraniční, ať už kvality umělecké, nebo přinejmenším divácky úspěšné a cenzurujícím Velkým bratrem zakázané či nedovezené. Státní kinematografická tvorba se transformovala na soukromou a v r. 1993 došlo k rozdělení Československa, jehož nástupnickými státy je Česko i Slovensko. Dorostli a prosadili se noví tvůrci a valem začaly svobodně vznikat nové filmy, které si brzy našly své diváky. Část z nich dosáhla velké sledovanosti i kvality, která byla postupně oceňována na světových festivalech, kromě nových nominací náš film získal opět po letech i Oscara.
Karlovarský filmový festival jakožto v Evropě druhý nejstarší se podařilo zachránit a postupně dosáhnout na již neotřesitelné místo mezi světovými přehlídkami tohoto typu. Velká spousta původních tradičních kin sice bohužel zanikla, nicméně v rámci rozvoje velkoměst začala vznikat velkokapacitní multikina s přepestrou nabídkou filmů, okořeněnou bufety, kolovými nápoji a popcornem. Paralelně s tím si však drží svoje význačné místo i kina artová, která vyhledávají a navštěvují tzv. náročnější diváci, „filmoví gurmáni“.
Naše benešovské kino se přirozeně nemůže měřit ani s jedním z těchto dvou typů, přesto se mu podařilo přestát i bouřlivou dobu devadesátek a před čtvrtstoletím zdárně vstoupilo do 21. století. Ve druhé dekádě třetího tisíciletí naše kino prošlo vícero úpravami a opravami, jak stavebními, tak i technickými – včetně přechodu na digitální technologii včetně prostorového zvuku a případně i 3D, jako novum v něm jsou od té doby k vidění i přímé přenosy ze světových scén včetně newyorské Metropolitní opery.
Žijeme v „online“ době sociálních sítí včetně Youtube i více či méně legálního sledování nebo stahování filmů na internetu. Máme nejen nepřetržitě při ruce chytré telefony, ale vůbec všechno okolo nás začíná být „inteligentní“ (až po smart WC na WiFi), procházíme hektickou digitalizací a propadáme užívání inteligence umělé. Mnozí z nás mají a používají takovou techniku (3D, 4K, 5G atd.), o jaké se nikomu nesnilo před 20, natož před 50 lety. Klasické filmové projekce mají však u nás i celosvětově stále své příznivce a filmová tvorba je trvalou součástí umění, byť kina mají konkurenci velmi silnou. Nejen proto jsme si při letošním Dni vzniku samostatného československého státu připomněli i 100. výročí vybudování a otevření prvního (a dosud jediného) benešovského kina, které stále slouží a jeho diváci se dodnes stále setkávají podobným způsobem jako jejich předci před sto lety, čímž stále udržují tento kulturní sociální fenomén. V Benešově nemáme sice ani multikino ani art-kino, přesto je naše bývalé „Bio Helios“ na velmi kvalitní soudobé úrovni jak repertoárově, tak technicky. Každý z nás, každý nový zájemce nebo filmový fanoušek se o tom může kdykoli přesvědčit přímo v našem kině, které oslavilo už 100 let.
Igor Chromý
