Výčet excelentních osobností spojených s Benešovem nadmíru neoplývá hudebními velikány až na čestnou výjimku Josefa Suka. Obdobně pak význačných interpretačních umělců se vztahem k Benešovu je a bylo historicky poměrně nemnoho, vesměs nepřekročili regionální rámec nebo se jedná spíše o mladší interprety populární hudby. Ještě o poznání méně víme o zhotovitelích hudebních nástrojů, kterých zde zjevně bývalo rovněž poskrovnu, tedy alespoň těch známějších. Těžko očekávat, že by v dnešní době bylo možno narazit na pozapomenutého mistra benešovského původu, který se stal světovým. Přesto však žil jeden takový, jehož jméno zní v odborných kruzích dodnes zvučně a je řazeno mezi znamenité nástrojaře. Tento špičkový houslař měl nejen rodové kořeny v našem regionu, ale dokonce přišel na svět v Benešově, a to v dnešní Vlašimské ulici. Na letošek připadá půlkulaté výročí jeho narození – a jak příhodněji jej uctít nežli představením jeho života a vylíčením výrazné stopy, jakou v kulturních dějinách svého oboru zanechal.
Před 165 lety, dne 20. června 1860 se Janu Pilátovi, krejčovskému mistru v Benešově č. 133 (synovi sedláka z Malých Žíňan [dnes Žíňánky, obec Soběhrdy] č.10 a Marie, roz. Zoubkové z Malých Žíňan č.1) a Anně rozené Drnkové (dceři Jana Drnka, sedláka z Kocelovic č. 22 a Marie roz. Laubové z Kocelovic č. 13) narodil syn. Dva dny poté byl křtícím knězem P. Filipem Burgersteinem pokřtěn jako Pavel. Tak o tom vypovídají matriky římskokatolické církve, podle nichž tentýž duchovní tyto rodiče sezdal 3. února 1853.
O raném věku dítěte oné doby přirozeně nelze nic dohledat, ale víme, že chlapec vyrazil do Vídně, kde se v letech 1872-1877 vyučil u Thomase Zacha, houslařského mistra (1812-1892). Pozoruhodné je, že Tomáš Zach se narodil stejně jako otec našeho Pavla v Malých Žíňanech, proto směle usuzujeme, že osobní známost napomohla tomu, že Pavlík Pilát vstoupil do učení právě k rodákovi svého otce, který se úspěšně etabloval v rakouské metropoli.
Mladý Pilát po vyučení pracoval jako tovaryš u dalších tří vídeňských mistrů, a to u Bernarda Enzenspergera, Gabriela Lemböcka a Davida Bittnera (mj. vídeňského dvorního výrobce louten a jednoho z nejlepších tamních houslařů). Koncem r. 1880 se ještě nanedlouho vrátil k Zachovi, odkud dále přesídlil dle rady svých mistrů do Budapešti k mimořádně zdatnému Wenzelu J. Schundovi, majiteli výrobny a důmyslnému vynálezci hudebních nástrojů (pedálového koncertního cimbálu a maďarského tárogató), který vyvážel své instrumenty téměř do celého světa.
Je nezbytné zdůraznit, že šlo taktéž o českého nástrojaře, Václava Josefa Šundu (1845-1923) narozeného (podle některých pramenů a jeho vlastních slov) v Dubči u Říčan, což je dnes součást Prahy, nepříliš vzdálená od Benešovska. O Václavu Šundovi se uvádí, že prý mu výroba houslí moc nešla, nicméně vyučil se v Praze u houslaře Jana Kulíka (1800-1872) narozeného v Domašíně. V. J. Šunda převzal svůj budapešťský podnik od svého bratra (nebo strýce) Josefa Šundy (1818-1893) narozeného v Sibřině u Klánovic, který jej předtím koupil r. 1862 od mistra Tomáše Zacha.
Po spolupráci se Šundou Pilát nastoupil k budapešťskému Eduardu Bartekovi (1852-1883), rodem z Moravy, o němž se píše, že nebyl příliš úspěšný, navíc skonal poměrně mladý. V oněch letech však v Budapešti zemřelo krátce po sobě dohromady pět výborných houslařů včetně geniálního, leč i bohémského Sámuela Nemessányiho (1837–1881), nejlepšího maďarského houslařského mistra, rodáka z Liptovského Mikuláše. Dílnu po něm převzal právě Bartek, který jako jeho švagr měl být pokračovatelem, což ovšem hnutím osudu trvalo pouhé dva roky. Nastalá tragická souhra tak v r. 1883 postavila Piláta před bezprecedentní výzvu stát se následníkem Barteka, ale tím vlastně i Nemessányiho, přezdívaného „maďarský Stradivari“. Této neuvěřitelné příležitosti se čestně chopil s plnou silou, energií i umem. Po celá následující léta svého působení prokazoval, že byl tím pravým, oprávněným a nejlépe připraveným na převzetí žezla krále uherského houslařství, ostatně i jakési korunovace se svým způsobem nakonec dočkal, ale nepředbíhejme.
Pál Pilát, nebo též Paulus Pilat, jak se v prostředí uherské metropole a Evropy nazýval, se tak poměrně brzy stal vyhlášeným výrobcem hudebních nástrojů. Jejich tón býval označován jako kouzelný a brilantní. Vynikaly kromě akustických vlastností i estetikou zpracování a novou technologií silného lakování, která byla výsledkem dlouholetých Pilátových experimentů. Byl držitelem patentu na novou konstrukci basového trámce houslí a viol. Pracoval podle modelů Guarneriho a Stradivariho. Byl jmenován dodavatelem uherského královského dvora. Za svoji mistrnou práci byl v letech 1885, 1889 a 1900 na vícerých evropských výstavách, např. v Budapešti a na světové výstavě v Paříži, ba prý i v USA, oceněn mnoha medailemi. Pro orchestr Maďarské státní opery v r. 1912 vyrobil 25 houslí, 7 viol a 6 violoncell, které byly odbornou komisí nejlepších umělců označeny za vynikající. Zmíněný vlastním úsilím vyvinutý lak v jantarovém až červenožlutém odstínu Pilát prý rozesílal též stovkám dalších houslařů. Zabýval se snad i vývojem houslových strun, za výrobu smyčců byl v r. 1903 odměněn stříbrnou medailí budapešťské národní průmyslové asociace. Tomáš Čapek, českoamerický spisovatel, svého druhu kronikář české emigrace, píše ve svých vzpomínkách, kde líčí Budapešť na počátku 20. století, že zde „Pilát Pál má malý, ale pěkně zařízený krám s hudebními nástroji“.
Pavel Pilát byl nejen houslařským mistrem a obchodníkem, ale čile se věnoval i kulturnímu a krajanskému životu, působil například v budapešťské České besedě, konkrétně v letech 1883-1918, a to i jako činovník. Místní odnož této české organizace žila v oněch letech velmi intenzivně a produktivně, její prestižní akce byly navštěvovány nejen českou menšinou, nýbrž i uherskou elitou a smetánkou. Jejím čestným členem byl od r. 1888 Antonín Dvořák a přeskočíme-li dopředu, ve sbírkách našeho Národního muzea je dochována gratulace budapešťské České besedy z r. 1901 k Dvořákovým 60. narozeninám, podepsaná Pavlem Pilátem coby t.č. místopředsedou spolku. Je doloženo, že Českou besedu v Budapešti před r. 1904 navštívil nejen světoznámý český houslista František Ondříček, který na Pilátovy housle i úspěšně koncertoval, ale i mladší a časem ještě věhlasnější virtuóz Jan Kubelík.
Podařilo se zjistit, že Kubelík získal již v r. 1899 (své první kvalitní) housle vyrobené jedním z největších starých mistrů, tedy Giuseppem Guarneri del Gesù z r. 1728. Informací o nabytí je plno, ale v mnohém se liší, avšak z jejich porovnání vyplývá, že nákup zprostředkovali dva houslaři – obchodníci, jmenovitě pražský Bohuslav Lantner spolu s budapešťským Pavlem Pilátem, prodal je koncertní mistr Maďarské královské opery Dragomir Krančević a zaplatil je Kubelíkův vídeňský mecenáš a příznivec Bedřich Brosche. Nedlouho poté došlo k legendární události, kdy Kubelík byl posledním umělcem, který při soukromé audienci zahrál samotné britské královně Viktorii (†1901), kdy téměř s jistotou hrál na guarnerky, k nimž mu dopomohl Pavel Pilát.
Je nasnadě, že dva čeští mistři souvisejících oborů, k tomu oba narození v krejčovských rodinách, k sobě mohli mít i přes dvacetiletý věkový rozdíl lidsky poměrně blízko. V dobových inzerátech z počátku 20. století můžeme najít Pilátovy (ale i Lantnerovy) reklamy houslových strun „Kubelík“, z nichž jedna má podobu přetištěného textu telegramu od Kubelíka, jímž ze Stuttgartu objednává u Piláta zaslání strun na svoji londýnskou hotelovou adresu. O tom, že Pavel Pilát se s Janem Kubelíkem (s neveklovským původem rodu) znal docela důvěrně, předně napovídá dochovaná Janova kabinetní fotografie od pražského Langhanse z r. 1900, věnovaná paní Irmě Pilátové, tedy zřejmě Pilátově manželce, jež bude zmíněna níže. V téže době vydal Pál Pilát tiskem pohlednici s Kubelíkovou fotografií a autogramem pocházející evidentně z téhož fotoateliéru i ze stejné série snímků. V r. 1900 maďarský tisk uvedl, že Kubelík se na podzim vydává na turné s houslemi, objednanými a vyrobenými u Piláta. Na jaře r. 1910 se psalo, jak Kubelík navštívil Piláta a předal mu jako svůj již patentovaný vynález nový houslový podbradník, který se Pilát zavázal vyrábět a skutečně ho následně nabízel ve své inzerci. Jasnou zprávu nám o pár let později v létě 1921 přinesl maďarský list Az Est, který podrobně popisuje budapešťskou návštěvu Kubelíka s celou rodinou a indickým komorníkem Dawsonem s tím, že Kubelíkovi navštívili Pilátovu dílnu několikrát, jelikož obě rodiny mají navzájem důvěrný vztah. Pilát se prý s českým géniem poznal už někde v Praze, když byl Jan ještě malý kluk. Dále je zde zmiňováno, že si Kubelík nechal u tohoto našeho houslaře opravit stradivárky a guarnerky, poněvadž „nikdo jiný než Pilát by je opravit nedokázal“. Čtenář se mohl dozvědět i to, že Kubelík hraje i na repliku Stradivariho houslí vyrobenou Pilátem jako opus č. 401., výslovně je zde napsáno, že je to Kubelíkův nejoblíbenější nástroj.
Byť je zcela logické, že nejlepší houslista se v Maďarsku obracel na jemu již známého nejlepšího houslaře, bezpochyby tyto přední zástupce svého oboru spojovala nejen přirozená profesní vazba, nejen uzavření holportu, který musel být postaven na vzájemné důvěře, ale jistě i to, že měli oba maďarské manželky, což upevňovalo povahu, úroveň a sílu jejich vztahu zejména při vzájemných rodinných návštěvách.
Pilátův kulturní a vlastenecký záběr byl opravdu široký, např. v r. 1890 přispěl na vybudování pražského Husova památníku, v r. 1892 obdobně podpořil českou Ústřední matici školskou, zároveň na tyto sbírky přispívala i jeho Česká beseda. V dobových časopisech stojí, že Pilát podporoval české akce i jako člen tzv. „bohatýrského kroužku“, což byla patrně transpozice fenomenu českých (hospodských) stolních společností. Pál Pilát se ale zájmově neomezoval výlučně na krajanskou sféru, neboť kromě angažmá v menších pěveckých kroužcích byl celých 33 let aktivním členem Budai Dalárdy, což byl vlastně velký budínský mužský pěvecký sbor. Na snímku tabla tohoto téměř stohlavého tělesa z let 1904-1905 najdeme Pilátův portrét ve středu desky v těsné blízkosti vůdčích postav. Už v rocích 1896-1897 je zmiňován jako místopředseda sboru. V r. 1922 je při příležitosti oslav 50 let jeho houslařské kariéry uváděn jako člen představenstva Budai Dalárdy. Při tomto jubileu je připomínán i Pilátův lví podíl na výuce nových houslařů. Zní až neuvěřitelně, kolik jich vyškolil, pro případné znalce zmiňme pouze pár jmen jako Dezsö Bárány, Mihály Reményi, János Spiegel a Jeromos Cigl, ovšem celkový uváděný počet činí 25 jeho žáků!
Jistě můžeme předpokládat, že žákem nejmilejším mu byl jeho vlastní syn, známý pod stejným jménem, narozený v Budapešti v r. 1897, pravděpodobně pokřtěný jako Ernő. Pál Pilát II. (v angličtině Ernst Paul Pilat nebo Paul Ernst Pilat II), jak jej odborné kruhy pro odlišení musely začít označovat, se vystěhoval v r. 1921 do USA, kde podobně jako jeho otec uspěl a prosadil se jako stavitel houslí. Nejprve byl zaměstnán u nově založené firmy F. J. Markert & Co. v New Yorku, kde se r. 1932 osamostatnil a r. 1952 přesídlil do Los Angeles. Zhotovoval především vlastní nástroje, ale i věrné kopie instrumentů starých mistrů. Byl přitom velmi skromný a pracovitý, nepřipouštěl si vlastní nadání, procož rád citoval Edisonovo „genialitu tvoří jen 1% inspirace a 99% potu“. Vyrobil přibližně 400 houslí (kromě jiných nástrojů), nesporně tak prokázal zděděný talent a s velkým zdarem tak v Novém světě navázal na otcův odkaz. Jedním z jeho zákazníků byl i samotný Albert Einstein. Své první housle, které Pilát ml. vyrobil jako dvanáctiletý v tatínkově dílně, si střežil po celý život až do své smrti v r. 1961.
Pál Pilát st. měl také dceru Irmu, která se 21.5.1911 provdala za jeho žáka a pozdějšího konkurenta houslaře Jánose Spiegela (1876-1956) v římskokatolickém ritu. Uveďme, že Spiegel, který po vyučení také pracoval u Šundy, je známý tím, že vyrobil kromě houslí i větší počet viol a violoncell, celkový počet všech jím vytvořených nástrojů tak činí okolo 600 ks.
Zde je však namístě pokusit se uvést rodinné souvislosti na pravou míru. Maďarská Wikipedie dnes uvádí, že Pál Pilát v Budapešti pojal za manželku Margit Izabellu Lujzu Belohorszky. To ano, ale podle dalších zjištění nebyla ženou první a nemohla být ani matkou jeho (dvou známých) potomků. Na podzim r. 1911 totiž dobový tisk přinesl zprávu, že houslaři Pálu Pilátovi zemřela jeho mladá manželka (bohužel bez křestního jména). V seznamu hostí lázní Gleichenberg z r. 1903 je uvedena paní Irma Pilátová, manželka nástrojaře z Budapešti, s dětmi. Pár roků předtím, na jaře v r. 1892 deník Pester Lloyd (v němčině) oznámil úmrtí 6letého Paula Piláta, synka budapešťského výrobce hudebních nástrojů. Tudíž Ernő (Pál) Pilát se narodil až 5 let po smrti tohoto svého bratra.
O Margit Belohorszké z Nového Sadu bylo psáno v r. 1915 jako o svobodné, dříve např. v letech 1899-1902 jako o žákyni 1.-4. třídy, zde později navštěvovala kurz šití a vyšívání. Posléze v r. 1922 byla už provdanou za Pála Piláta. Šitím a vyšíváním se nepochybně zabývala, jelikož se dochoval její patent z r. 1930 na nastavitelný vyšívací rám.
Kolem r. 1927 byla uváděna Pilátova dílna mezi protestantskými firmami, takže Pavel zjevně konvertoval k evangelickému vyznání. Jelikož rodné příjmení jeho druhé ženy Margit se vyskytovalo mezi protestantskými činovníky v regionu Nového Sadu a ona sama byla jako školačka vedená jako evangelička, je možné odhadovat, že právě ona mohla mít svůj vliv na jeho konverzi, zároveň třeba spolu s prvorepublikovým odklonem Československa od Říma, v poválečných letech se projevujícím masivními přechody římských katolíků k evangelickým církvím.
Margit Pilátová musela být skutečně nadmíru energická žena, což venkoncem markantně potvrdila později po Pilátově smrti, ovšem o její balkánské živelnosti výmluvně svědčí bulvárně humorná historka, dochovaná v dobovém tisku z r. 1929. Pál Pilát a jeho zeť János Spiegel byli v oné době profesními rivaly a zřejmě se dokázali navzájem notně škádlit, řekněme. Pilát se jednoho dne přišel podívat do Spiegelovy dílny, kde nahlas a důrazně zpochybňoval kvalitu houslí, na nichž zrovna pracoval Spiegelův asistent Sándor Papp. Hned druhého dne se rozhořčený asistent vydal na oplátku do Pilátovy dílny, kde se s naším vyhlášeným stavitelem houslí začal přít. Do výměny názorů ale rázně vstoupila paní Pilátová se slovy, jak si může dotyčný dovolit takhle křičet na tak slovutného mistra. Vztek s ní cloumal asi náramně, jelikož na revanš se ještě vypravila do Spiegelova podniku, kde nebohého, nebránícího se opovážlivce zmlátila a zkopala, až s ním mrštila na kontrabas, který následně v rozlícenosti popadla a rozmlátila “na třísky”. Margit byla pak soudně potrestána za lehké ublížení na zdraví pokutou a za rozbitou basu ji občanskoprávně žaloval i Spiegel.
Pál Pilát byl v r. 1925 oceněn jako „mistr se zlatým věncem“, což bylo maďarské renomované profesní ocenění, které obdržel jako vůbec první mistr houslař. Jeho pomyslné, ale respektované „kralování“ houslařské umělecké profesi tak bylo stvrzeno úředním glejtem, což dokládají maďarské průmyslové almanachy z přelomu 20. a 30. let, které přinášejí i Pilátův slovní medailonek.
Svoje nástroje Pilát obvykle označoval podobně jako jiní houslaři po vzoru starých mistrů papírovou vinětou na spodní desce trupu houslí uvnitř pod levým výřezem. Graficky jednoduchou cedulku lze popsat následovně – mezi dvěma výraznými kruhy (s rovnoramennými křížky nahoře a iniciálami PP dole uvnitř každého) se nachází latinský nápis Paulus Pilat fecit Budapestini anno 18.. (s doplněním desetiletí a roku, dále případně i čísla nástroje – díla, opusu). „Fecit“ v češtině znamená vyrobil nebo vytvořil.
Pavel Pilát z Benešova zemřel v Budapešti 20. března 1931, ale jeho jméno a legenda žijí dál, ba dokonce jeho firma pokračovala i po jeho skonu. O to se zasloužila vdova Margit, která Pilátův obchod a dílnu neochvějně převzala a po dlouhý čas s pomocí žáků udržela, přičemž dílna vyráběla navíc i pouzdra na nástroje, než vše v r. 1957 předala houslaři Pálu Sáránszkému (1919-2000), takto žákovi Jeroma Cigla (1874-1931), tedy zástupci II. generace Pilátových následovníků.
Pavel Pilát svým životem a činností zanechal společnosti obsáhlé a víceronásobné kulturní dědictví, dodnes bezpříkladně hodnotné. Zaprvé vytvořil spoustu kvalitních nástrojů, které nejen stále existují a obchodují se za vysoké ceny, ale dodnes se na ně hraje. Zadruhé vychoval nevídané množství žáků, kteří nadále předávali umělecko-řemeslnou tradici dalším generacím. Doslova se uvádí, že tato jeho činnost přivodila velký rozmach maďarského houslařství v 1. polovině 20. století.
Zatřetí nelze než vyzdvihnout živý vývoz odkazu jeho umění do zámoří, čehož se bravurně, se ctí a na úrovni zhostil jeho syn, jak již bylo výše přiblíženo. A začtvrté, najmě primární zásluhou Margit Pilátové, došlo k běžně neslýchanému a nanejvýš obdivuhodnému jevu, tedy k zachování Pilátova hmotného dědictví v autentickém stavu. Pál Sáránszky provozoval někdejší Pilátovu dílnu až do konce svého života, do r. 2000, přičemž pietně zachovával její zařízení. Následně ji koupil Sáránszkého žák, v té době pedagog na Hudební akademii Ference Liszta doc. Lajos Földesi, který v r. 2014 věnoval veškerý unikátní dobový inventář budapešťskému Muzeu dějin hudby.
Muzeum tyto „relikvie“, tedy vybavení Pilátovy dílny v původní podobě spolu s dalšími památkami následně uspořádalo do stálé expozice. Dochoval se tak mistrův pracovní stůl, patřící prvotně přímo maďarské legendě legend Nemessányimu, Pilátův hoblovací stůl, nářadí, výkresy nástrojů, diplomy a fotografie.
Odkaz Pavla Piláta a jeho rodiny tak přežil až do 21. století a je stále viditelný. O to podivnější je, že soudě podle digitálních stop o něm v české kotlině nevíme téměř nic. Tedy jistě až na malé množství kovaných znalců, každopádně usilovným hledáním lze nalézt v češtině pouhé dva záznamy, z nichž jeden je digitalizovaný katalogizační lístek českého Muzea historie hudby a druhým je strohá položka online Českého hudebního slovníku osob a institucí, nepočítáme-li skeny dobových českých periodik přístupné přes Českou digitální knihovnu nebo jiné světové online archivy.
Je až neuvěřitelné, jak se jméno takové osobnosti českého původu mohlo v rodné zemi téměř vytratit, přestože dříve bývalo skloňováno velmi často a s úctou. V případě Pavla Piláta patrně sehrálo roli mnoho negativních faktorů – I. světová válka, rozpad Rakouska-Uherska, vznik ČSR vs. horthyovské Maďarsko, éra nacistického šílenství, II. světová válka a pak čtyři desítky let další totality. Možná měla vliv i Pilátova “maďarizace” v podobě přehodnocení vztahu k České besedě v r. 1918, jehož přesnější důvody nejsou známy, kromě toho, že prý zaujal skeptický postoj, údajně “rezignoval a asimiloval se”.
Zato zahraniční, zvláště pak maďarskojazyčné prameny, Piláta znají velmi dobře. Ať už ty současné, ale zejména pak dobové, jeho jméno zhusta opatřují silnými superlativy jako „nová generace (houslařů) je takřka bez výjimky vzdělána Pálem Pilátem“ nebo „na Pilátovy housle hrají nejznámější umělci“ či „Pál Pilát je zakladatelem maďarského houslařského průmyslu“ nebo „jeho dílna byla ve 20. století nejprestižnějším výrobcem strunných nástrojů v Maďarsku“.
Předcházející nástin životopisu ukazuje, jak mocně se v rakousko-uherském nástrojařství Pilátovy éry a jeho pracovně-tvůrčí i kulturní komunity uplatnil vliv českého talentu, umu a fištrónu, což shodou okolností prokázali i další krajané z Benešovska a z širší přípražské oblasti, jak bylo výše popsáno. Území našeho mocnářství bylo rozlehlé a podmínky jeho pozdního období skýtaly schopným možnost realizovat se ve svém oboru kdekoli v jeho zemích, přesto je „český zářez“ v elitním houslařství jasně zřetelný, k čemuž jmenovitě v Uhrách kruciálně přispěl Pál Pilát, mistr houslař se zlatým věncem.
Na úplný závěr je ale výsostně důležité dodat, že ve většině cizojazyčných biografií a slovníkových hesel, které byly dohledány a použity pro sepsání této připomínky, bývá spravedlivě uvedeno, že se jednalo o Čecha narozeného v Benešově – je pravděpodobné, že i sám Pavel Pilát, krejčovský synek, rodák z č. 133 v Benešově, si na tom velmi zakládal.
Igor Chromý
Osobní díky autora patří zejména p. Flóriánu Csatlósovi za korekturu překladů z maďarštiny, dále houslovému mistru České filharmonie a předsedovi Společnosti Jana Kubelíka Miroslavu Vilímcovi, rovněž pak předsedovi Společnosti V. F. Červeného Josefu Moravcovi, mistrům houslařům Janu Baptistovi Špidlenovi a Janu Sokolovi, jakož i muzikologovi prof. Stanislavu Bohadlovi za cenné konzultace. Mezinárodní poděkování náleží maďarskému mistru houslaři Martinu Országovi za poskytnutí vlastních fotografií originálních houslí Pavla Piláta.
