17. listopad je státním svátkem naší země s názvem Den boje za svobodu a demokracii. Zní to v těchto dnech ve všech médiích, připomínají to a k tomuto svátku promlouvají i lidé, kteří by snad raději měli pomlčet, přestože obecně vzato je to nepochybně svátek nás všech. Několik podobných osob máme v důsledku posledních voleb v parlamentu a pravděpodobně nám některé z nich budou dokonce vládnout.
17. listopad je jedním z nejstarších novodobých světových světských svátků, přesněji řečeno je to od r. 1941 Mezinárodní den studentstva. Byl tedy vyhlášen ještě během 2. světové války v Londýně k dvouletému výročí násilného brutálního potlačení českých studentských demonstrací (po velké vlně manifestací 28.10.1939) nacistickou protektorátní mocí a je tak jediným mezinárodním dnem českého původu. Tyto události roku 1939 je třeba stále připomínat – padl MUDr. in memoriam Jan Opletal (student) a Václav Sedláček (pekařský dělník), popraveno bylo 9 studentů, přibližně 1200 jich bylo deportováno do koncentračních táborů, z nichž 20 nepřežilo.
17. listopad byl dnem, kdy k 50. výročí Jana Opletala, uzavření vysokých škol nacisty a následné perzekuce proběhlo v roce 1989 povolené shromáždění na pražském Albertově, jehož se zúčastnili studenti a pedagogové pražských vysokých škol a další občané. Akce nazvaná “Vezměte s sebou květinu!“ byla krajně neobvyklá tím, že ji pořádal Socialistický svaz mládeže (SSM) spolu s neformálními studentskými strukturami. Dochované materiály vypovídají o tom, že tehdejší režim i jeho státní bezpečnost (StB), resp. jisté mocenské kliky se toho roku soustředěně připravovaly už předem na něco velkého, ruku v ruce s SSM.
Na Albertově se 17.11.1989 v 16:00 sešlo 15-20 tisíc shromážděných, kteří se po projevech, z nichž je spravedlivé vyzdvihnout rázný a odvážný projev studenta Martina Klímy, vydali na pochod směrem na Vyšehrad. Tam byly položeny květiny a zapáleny svíčky zejména u hrobu Karla Hynka Máchy na Slavíně, což byl zjevně cíl té oficiální části pořadatelů, byť bylo podivné, proč zrovna Mácha. Byl to sice den po nekulatém výročí jeho narozenin, navíc přesun jeho ostatků v letech 1938-1939 na Vyšehrad byl chápán jako manifestace českého národa proti německé okupaci, přesto přímou souvislost se 17. listopadem těžko hledat.
Na Vyšehradě se po pietě účastníci průvodu obrátili čelem vzad a sestoupili dolů. Projevovala se snaha jít na Václavák, resp. do Opletalovy ulice. Při prvním pokusu ubrat se tímto směrem bylo procesí zastaveno ve Vyšehradské ulici pod Botanickou zahradou kordonem policistů s obušky, kde došlo k prvním výpadům příslušníků VB proti účastníkům. Tak vznikla další dílčí otočka čelem vzad a průvod se vydal na vltavské nábřeží. Cestou se postupně přidávaly další a další občané. Jednotky bezpečnosti překvapivě nechávaly akci volný průběh, nicméně křižovatky i zhlaví mostů byly jimi obsazeny, takže jedinou možností bylo jít podél řeky směrem k Národnímu divadlu. V té době bylo možno odhadnout počet účastníků až na 50 tisíc, neustále se přidávali lidé z domů, hospod i tramvají.
Z Národního divadla, kde začínalo představení Dantonova smrt, tedy kolem 19. hodiny, zdravili průvod někteří herci, například Boris Rösner. Na křižovatce u divadla bylo jedinou volnou možností pokračovat na Národní třídu. Zde v nejužším místě před křižovatkou s ulicemi Spálenou a Na Perštýně byla však nastražena past. Čelu průvodu, který postupoval velmi pomalu, se tam kolem půl osmé postavil semknutý kordon těžkooděnců. Megafonem byly pronášeny výzvy k rozchodu, většina se rozejít nehodlala. V tomto čase patrně také došlo k oddělení čela průvodu od ostatních účastníků zároveň s tím, že směrem od Vltavy nastoupil další kordon policistů, aby brzy na to byly dokonce nasazeny dva obrněné transportéry s pletivovými štíty ke stlačování davu. Na místě byli i psovodi se služebními psy. Stále byly opakovány výzvy k rozchodu, ačkoli už nebylo kam, resp. kudy odejít. Jakémukoli pokusu o opuštění prostoru bylo buď zabráněno, nebo byl dotyčný policisty rovnou zmlácen. Dav shromážděných, čítající zhruba 4 tisíce lidí, zpíval vícekrát nejen Masarykovo „Ach synku, synku“, „We shall overcome“, ale i československou hymnu. Ozývaly se výkřiky, nejprve stále ještě demonstrativní i humorné, posléze se pak v reakci na první krev ozývalo např. „Jakešovo gestapo!“, ale i „Vy nás máte chránit!“, „Nechceme násilí!“, „Máme holé ruce!“, až po zoufalé „Nechte nás odejít!“.
Dav byl oběma kordóny ozbrojenců za pomoci čtyřkolových obrněnců stále stlačován, až k psychicky, ale i fyzicky neúnosné míře. Z masakrovaného davu, v němž se nacházely i děti, senioři a těhotné ženy, byli vytahováni jednotlivci a surově mláceni, biti, kopáni. Atmosféra byla šílená, dalo se už jen s obtížemi dýchat, přitom zřejmě pod vlivem útoků policistů docházelo uvnitř stlačeného davu k jakémusi vnitřnímu pohybu typu rotování nebo víru. Proti obklíčeným shromážděným lidem byli nasazeni i podivní muži ve vojenských uniformách s červenými barety, což jak se ukázalo později, byl Oddíl zvláštního určení, cvičený primárně (oficiálně) na boj s terorismem. Jejich mlácení jevilo znaky jisté profesionality, byť v brutalitě si rozhodně nezadalo s počínáním běžných příslušníků SNB, zčásti nervózních a vystresovaných. Bití se zúčastnili i tajní příslušníci StB v civilu, kteří byli už od Albertova vtroušeni v davu. Zmlácení lidé byli nakládáni do antonů, někteří byli odvezeni k výslechům.
Kolem 21. hodiny se dalo již postupně „odcházet“, což ovšem znamenalo jediné. Šlo to pouze podél podloubí, dnes již nechvalně známou „uličkou hanby“, vytvořenou mlátícími policisty. Tam docházelo k menšímu či většímu, často k brutálnímu bití těch, kterým nakonec nezbylo, než de facto uposlechnout výzev a pokusit se rozejít, odejít.
Nyní nezbývá, než vložit osobní pohled, jelikož jsem byl jedním z oněch čtyř tisíců v tomto „kotli“. Uličkou hanby jsem prošel i já, byť jsem se štěstím utržil jen dvě rány obuškem přes záda. Celý ten krvavý večer jsem už dříve popisoval při vícero příležitostech, viz linky pod článkem.1) Lékařskou pomoc po masakru vyhledalo oficiálně 568 lidí, z toho 46 nezletilých, mnozí s těžkými zraněními a nakonec i s trvalými následky. Podle mé paměti se velká spousta bála jít k lékaři, nebo se nechala ošetřit tajně, pokoutně. Nezemřel nikdo, byť v prvních desítkách hodin byla rozehrána podivná hra s fingovanou smrtí smyšleného Martina Šmída z Matfyzu, kterého údajně sehrál estébák Ludvík Zifčák s krycím jménem Milan Růžička coby student VŠB Ostrava, který už předtím infiltroval nezávislé studentské skupiny v Praze. Ať už byla Zifčákova úloha jakákoli, ať už tato fáma vznikla jakkoli, zpráva o smrti studenta spolupodnítila aktivitu studentů a dalších občanů po onom osudném večeru na Národní. Vzhledem k brutalitě masakru bylo spíš s podivem, že žádná z obětí nezahynula.
Již v prvních dnech studentské a herecké stávky, vzniku Občanského fóra a postupného probouzení se občanů v celé republice se někde (patrně překladem toho, co snad vyslovil anglicky zahraniční reportér) objevilo označení „sametová revoluce“. Zprvu nám to jako studentům, pokud mohu mluvit za své spolužáky, připadalo vtipné a celkem dobře vyjadřující českou podobu „gándhíovského“ typu našeho odporu. Nutno zpětně přiznat, že panoval velký strach z toho, co vše komunisté spolu s veřejnou i tajnou policií, s nelegálními Lidovými milicemi, ale možná i s využitím armády, neboť i to bylo na stole komunistické „věrchušky“, vlastně nakonec provedou, jak budou reagovat. I to byl jeden z důvodů, že s komunisty bylo jednáno „v sametových rukavičkách“. Všechno se brzy a až přespříliš halilo do sametu, i to špinavé a „rudě krvavé“. Od té doby takového sametu stále přibývalo, bylo ho přespříliš. Bylo by ovšem alibistické dnes být „generálem po bitvě“ a tvrdit, že jsme měli být radikálnější. Nikoli snad radikálnější, ale určitě důslednější, což se ovšem velmi záhy netýkalo pouze studentů, ti poměrně brzy vůdčí úlohu ztráceli. Rezolutní až revoluční odpor se z Prahy, z univerzit a divadel rychle rozšířil po celé zemi a jen díky tomu vypukla ona zásadní společenská změna, tedy ona „sametová revoluce“.
Už v revoluční době se našli tací, kteří těchto veleopatrných zásad (alespoň verbálně) nedbali a o onom sametu (z pozdějšího pohledu vizionářsky) začali pochybovat. Rád bych zmínil písničkáře, básníka a překladatele Jiřího Dědečka, který v r. 1990 uvedl satirickou píseň „Už jde rudoch od válu“. Že v případě slova rudoch nešlo o žádnou etnickou diskriminaci, ale o mayovkovou parafrázi na stoupence komunistické rudé vlajky, chápou všichni. S dnešním časovým odstupem si to snad poslechne rád kdekdo, ale v době vzniku textu byl vůči Jiřímu Dědečkovi uspořádán s trochou nadsázky málem mediální lynč, jelikož to prý „přehnal“. Stojí za to si píseň vyslechnout celou, ale za veškeré další verše sem nakopíruji alespoň krátké: „Nechme samet sametem, pánové a dámy, buďto s nima zametem, nebo oni s námi.“2)
Dosáhli jsme tehdy návratu demokracie a svobody, proběhly první skutečně svobodné volby po několika dekádách let a všemožné reformy od hospodářských až po reformu justice. Nejsem jistě sám, kdo shledává, že spravedlivé potrestání zločinů komunismu (tedy komunistů) nějak vázne, určitě i ve srovnání s procesy s nacisty v Německu.
Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu máme už více než 30 let, už čtvrt století je zákonem zakázána i propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod, novela trestního zákoníku upravující konkrétně i přívlastky takového hnutí na „nacistické, komunistické či jiné“ nabude účinnosti od 1.1.2026, poté se teprve ukáže její dosah, resp. výklad soudů. Souběžně s tím ale část našich občanů opakovaně, už od r. 2014, volí do europarlamentu zástupkyni za komunisty… Dlužno dodat, že tak jako se již léta stírá vyhraněnost pravice a levice, byť frázovitě i reálně je toto dělení stále používané, potkávají se dnes dokonce oba pravolevé extrémy. Kdesi kdysi jsem zaslechl jisté připodobnění, které jsem dlouho přisuzoval Karlu Čapkovi, ale není to dohledatelné. Znělo to přibližně následovně: „Politika je jako kruh (kružnice), kde na jedné straně je střed mezi pravicí a levicí a na straně protilehlé si podává ruku krajní pravice s krajní levicí.“
Dnes existuje mj. názor, že prostá pravolevá škála nevyhovuje, ba že nevyhovovala už dříve, jen to nebývalo tak patrné. Tento novější pohled vystihuje politické spektrum jako trojúhelník tří základních ideologií, tedy liberalismu, konzervatismu a socialismu, které pak mohou mít extenze v podobě krajních variant.3) Každopádně v současné době, kdy je náš evropský svět zjevně vojensky ohrožen Moskvou, o jejímž vládci jde těžko říci, je-li víc komunistou nebo nacistou, přičemž navíc inklinuje i k carismu až samoděržaví, se (nejen v ČR a nejen pod tímto tlakem) dočkáváme i toho, že kromě rudé či narudlé barvy se začíná etablovat hněď. U nás k tomu máme i hnutí a strany, u nichž „babo raď“, jak je to s jejich „barvou“, nebo nejsou-li rovnou „pátou kolonou“. Demokratický pravostřed je roztříštěný, levice v podobě sociální demokracie bohužel vypadla ze hry úplně – tak uvidíme, jak se nám zformuje ten trojúhelník.
Ovšem stále ještě máme demokracii, tož si ji hajme a udržujme, hlídejme si ji! Mimo jiné proto, aby nepřišel znovu Rudý říjen, Rudý únor – kéž ani žádný jiný měsíc není rudý. Ale ani hnědý! Tedy aby nikdy u nás nedošlo ani k žádné Křišťálové noci, ani k vyvraždění Lidic nebo Českého Malína, k řádění Rudých Khmérů, ani k masovým vraždám jako byl Katyňský masakr nebo masakr na náměstí Nebeského klidu. Každá demokracie (lidovláda, vláda lidu) může mít a mívá své mouchy, což navěky humorem sobě vlastním vyjádřil Winston Churchill: „Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.” Jde o to, aby ty mušky a mouchy nepřerostly v monstra nebo dokonce v molochy. I hitlerismus v Německu, stejně jako stalinismus u nás, přeci vybujel v prostředí demokracie, vlastně v důsledku svobody projevu. Něco v tomto smyslu napsal už Platón: „Diktatura přirozeně roste z demokracie a nejhorší forma tyranie a otroctví přirozeně roste z nejextrémnější svobody.“ A přeskočíme-li přes více než dva tisíce let, můžeme připomenout slova našeho TGM: „Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.“
Pamětník doby nedemokratické a nesvobodné (tedy mimo mnohé jiné i já) by rád dodal, že nejlépe si vážit svobody dokáže ten, kdo zažil nesvobodu, a že demokracii plně ocení ten, kdo zažil totalitu. Ve skutečnosti to tak jednoduché není, kupodivu i u některých pamětníků se totiž setkáváme s podivnou selektivní amnézií v tomto směru, kdy se z jejich paměti vytrácí to zlé. Svobodu (občana, jednotlivce) těžko exaktně definovat, většinou je odvozována negativně z absence jejího omezování, nátlaku, nucení. Lze nahlížet různé aspekty svobody, z nichž můžeme jmenovat například svobodu pohybu, svobodu projevu, svobodu spolčování, svobodu vyznání. Problematika je to komplikovaná, začít bychom mohli také u starých Římanů, pokračovat přes různé charty, listiny, statuty, ústavy až do značně rozkročeného a rozbředlého, hledáním poznamenaného novověku. Komunisté podle Marxe považovali občanské svobody za nedůležité až nepatřičné, takže je potlačovali stejně jako nacisté a fašisté.
Ony výše jmenované svobody požadovali studenti na Albertově i na Národní třídě, k čemuž přidávali ještě jednu speciální svobodu, a to svobodu akademickou. Dnes už všechny občanské svobody máme zaručeny a značná část z nás si je plně užívá, aniž by si jejich hodnotu nějak významně uvědomovala. Snad všichni víme, že svoboda jednotlivce v demokratické společnosti nikdy nemůže být bezbřehá, což obnáší dávný a obtížně řešitelný problém, jak ji vymezit, resp. omezit. K tomu se hodí uvést známou větu „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.”, jejímž autorem je John Stuart Mill. Je to výrok jednoduchý a geniální, ale pouze obrazný a ilustrující, svým způsobem je to tzv. „definice kruhem“, která žádné přesné vymezení neskýtá. Konkrétní upřesnění nezbytných „hranic svobody“ je pak úkolem společenské praxe, legislativy, justice.
Samet nesamet – nazývejme 17. listopad a následný „pokojný převrat“, nebo revoluci jak libo, jenom na tento výroční den nezapomeňme. Ale hlavně použijme všechny své síly, všechny demokratické a zákonné prostředky k tomu, aby se nikdy nic podobného jako 17. listopad 1939 a 17. listopad 1989 nemuselo opakovat!
„Ať mír dál zůstává s touto krajinou“, ať si svobodu a demokracii dokážou udržet i naše děti a děti našich dětí, ať nikdy nezapomeneme dlouholetých a brutálních zločinů a zejména těch, kteří se politicko-mocenské tyranii s jakýmkoli názvem a v jakékoli podobě dokázali vzepřít a postavit!
Igor Chromý
1)
https://www.benesov-city.cz/assets/File.ashx?id_org=219&id_dokumenty=81939
