Série pro nás významných kulatých výročí stále pokračuje, koncové osmičky vystřídaly devítky. Blížíme se tak i k jakémusi letošnímu vyvrcholení jubilejí v podobě 30 let od ukončení komunistického režimu, kdy po mnoha měsících vytrvale zesilujícího odporu občanů Československa došlo k převratu, známému jako Sametová revoluce.
My Češi mnohdy žehráme mimo jiné na důsledky naší územní a početní malosti, že nejsme velmoc ani velký národ, pročež mnohdy máme na velká mezinárodní rozhodnutí pramalý vliv. A máme na to i vlastní úsloví: “o nás bez nás”. Notoricky známým příkladem je mnichovská dohoda, jejíž 80. výročí jsme si připomněli vloni, tedy zrada západních spojenců, kterým jsme věřili, jejímž důsledkem u nás v Česku byl zejména Protektorát Čechy a Morava se všemi konsekvencemi.
Daleko méně se ale mluví o jiné dohodě, neboť to po dlouhá desetiletí bylo pro “náš” východní tábor jaksi nežádoucí, a to o smlouvě mezi nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem. Za pár dní uplyne rovněž 80 let od jejího uzavření, pokusme se tedy zde shrnout související okolnosti a následující události. V dnešní éře centrálně řízených sofistikovaných světových dezinformačních válek je to prostě třeba.
Dne 23. srpna 1939 byl podepsán pakt o neútočení mezi těmito dvěma totalitními státy, přičemž na jedné straně držel pero šéf hitlerovské německé diplomacie Joachim von Ribbentrop a na druhé straně stalinský lidový komisař – ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov (rozený jako Skrjabin). Nápadná shoda s názvem známého koktejlu není náhodná, ten se tak skutečně nazývá právě po něm. Zatímco Ribbentrop byl na základě Norimberského procesu v roce 1946 popraven, Skrjabin zvaný Molotov (jinak též přeloženo do češtiny přezdívaný Stalinovo kladivo) se přes jisté vlny režimní nepřízně v podobě vyhoštění z věrchušky a později i vyloučení ze strany dožil v roce 1984(!) opětovného přijetí mezi komunisty, načež o 2 roky později v 96 letech zemřel.
Vraťme se však ke smlouvě dvou zrůdných říší o neútočení. Ona 23.srpna 1939 v Moskvě podepsaná dohoda byla první fází písemného závazku, po níž nedlouho došlo k napadení Polska Německem ze západu a vzápětí i Sovětským svazem z východu. Ve druhé fázi byl brzy nato signován v rámci Německo-sovětské smlouvy o přátelství, spolupráci a o vymezení demarkační linie i tajný dodatek. Jen tak na okraj – tento akt musel být jistě poněkud překvapivý přinejmenším pro německé komunisty, kteří už pár let nebyli s Hitlerem zrovna zadobře (nebo spíš on s nimi.)
Jak detailně byly podmínky upraveny, nevíme – ale víme, co “na východě” následovalo po Polsku, tedy Finsko (Karélie), Pobaltské země, Rumunsko, atd.
Pro dokreslení zde lze doslova ocitovat obvyklý prostý volný zdroj – českou Wikipedii:
‘”Gestapo a NKVD si začaly vyměňovat své politické vězně. V německých věznicích ocitla i řada německých komunistů, kteří do SSSR uprchli před nacisty… Německo mělo otevřené dveře k invazi do západní a severní Evropy. Hospodářské dohody mu zajistily přísun strategických surovin a Sovětskému svazu zajistily dodávky strojů a zařízení. Došlo také ke spolupráci na vojenské úrovni, Německu byla zapůjčena tajná ponorková základna západně od Murmansku.”
Ano, tato situace se časem změnila, a to po napadení Ruska v rámci plánu Barbarossa, kdy vypukla v Sovětském svazu 22.6.1941 Velká vlastenecká válka, jejíchž obětí bylo v sovětských řadách přibližně 20-26 milionů, a to vojáků i civilistů (ti druzí převažovali). Relativně k počtu obyvatel na tom byl Sovětský svaz při konečných bilancích podobně jako Jugoslávie – kolem 10% populace padlo.
Největší relativní podíl obětí druhé světové války ovšem udává Polsko, a to 6 milionů, což představovalo 17% celé polské populace. Pochopitelně včetně dlouho nepřiznaného bezprecedentního povraždění polských důstojníků v počtu min. 22 tisíc mužů sovětskou tajnou službou NKVD při tzv. Katyňském masakru, což byl vlastně také důsledek německo-sovětského paktu. Zcela nezbytné je však připomenout, že Němci na jimi zabraném území Polska spáchali v téže době dokonce dvě velké vlny vražedných represálií, při nichž pořádali často veřejné masové popravy v rámci operací Tannenberg a Intelligenzaktion, kteréžto obě byly zaměřeny na likvidaci polské inteligence na základě dříve připravených seznamů. Až do roku 1945 následovalo pak vyvraždění handicapovaných občanů v počtu stovek tisíc. Veškerá tato zvěrstva do značné míry umožnil a zjednodušil právě pakt Molotov-Ribbentrop.
Nutno nicméně zdůraznit, že pokud jde o Německo, přesněji o německé zločiny proti lidskosti, obrovský celkový počet obětí měla největší a nejvýznamnější tragédie národů, židovská genocida, holokaust, šoa – také 6 milionů mrtvých, a to na území mnoha států, velmi často ve spolupráci s místními kolaboranty. Vyvražděny byly 2/3 evropské židovské populace, kdy většina z nich opět pocházela z území Polska.
Jakkoli západní svět měl již delší dobu takřka rovnocenný strach z německého nacismu jako z ruského komunismu, zejména pak z jejich šéfů, Hitlera a Stalina, nakonec byl přece jen dotlačen k rozhodnutí opatrně si podat ruku s tím východnějším imperátorem a za jeho spojenectví dosáhnout konečné porážky německého říšského vůdce. V tom sehrál kardinální roli sir Winston Churchill, ačkoli právě on si nejvíc uvědomoval, co je sovětský generalissimus a jeho režim zač, přestože s ním holt nějak (mnohdy bolestně pragmaticky) musel dokázat jednat. Tento vyhraněný odpůrce appeasementu (tedy i mnichovské dohody) nastoupil opětovně do funkce prvního lorda admirality den po vstupu Velké Británie do války, k němuž došlo 3. září 1939, což ostatně také můžeme oslavovat, neboť jednak to zásadně přispělo k vítězství nad Německem, jednak právě v řadách britské RAF bojovalo 2500 našich československých mužů. Churchill rozhodně nemohl mnichovskou dohodu popírat, jelikož proti ní bojoval už při jejím vzniku, byť dlužno přiznat, že k oficiální státní omluvě ze strany Velké Británie vlastně nikdy nedošlo.
Pokud jde o Německo, celý svět je veřejně odsoudil, jeho vrcholní představitelé a exponenti včetně kolaborantů byli mezinárodním tribunálem potrestáni, a to často popravou. Válkou přirozeně zchudlé zemi se podařilo díky spojenecké politice i vlastnímu ekonomickému zázraku časem opět postavit na nohy a nastoupit cestu spravedlivého a demokratického silného státu. Na konci 80. let pak ve finále došlo k opětovnému připojení bývalého východního sektoru, tedy komunistické části, zvané NDR. Distancování se od vlastní nechvalné minulosti mnohdy bylo a dodnes je jasně deklarováno slovy, činy i politikou.
Ale co Sovětský svaz, potažmo nyní Rusko a jeho postoj k paktu Molotov-Ribbentrop? Dnes je tam běžně, a to dokonce přímo hlavou státu, tato smlouva obhajována. Že prý je přirozené, že se jim nechtělo do války a že údajně potřebovali čas na vyzbrojení. Taková značně prostá obhajoba by byla lidsky celkem pochopitelná, ale co ono smluvní vytyčení sfér vlivu, dělení kořisti? A co porcování Polska? Co Pobaltí? Co třeba Katyň?
V nadcházejících dnech nás tradičně čeká výročí sovětské okupace Československa, ale namístě je zvlášť připomenout 80 let od uzavření s tím vlastně historicky souvisejícího paktu Molotov-Ribbentrop. Nezapomínejme, nevyplácí se to.
Igor Chromý
Hlavní zdroje a doporučené odkazy:
http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/tzv-pakt-molotov-ribbentrop-23-8-1939/
https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1444104-hitler-a-stalin-si-rozdelili-vychodni-evropu
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/druha-svetova-valka-v-cislech.A150417_150247_vojenstvi_kuz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pakt_Ribbentrop-Molotov
https://cs.wikipedia.org/wiki/Katyňský_masakr
https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Tannenberg
https://cs.wikipedia.org/wiki/Intelligenzaktion
