V pátek 26.10.2018 proběhla u pomníku v Husově ulici pietní akce ke sto letům české státnosti.
Pietní akce proběhla důstojně – díky všem, co na tom měli svůj podíl, i všem, co podpořili účastí. Projev profesora Hozy byl ucelený, výstižný, poutavý, skvěle navodil tu pravou atmosféru. Celý si ho můžete přečíst níže:
Vážení hosté, milí přátelé, milí studenti, dámy a pánové!
za dva dny, 28. října, uplyne sto let od vzniku Československa. Sto let je dlouhá doba, a proto by se mohlo na první pohled zdát, že 28. říjen 1918 nenávratně patří do archivu, kam se zpravidla vydá jen historik či zájemce. To by byl ovšem pouhý klam a veliký omyl.
Co se vlastně 28. října 1918 odehrálo? Co tento den znamenal pro naše předky a čím je významný pro nás? Než si odpovíme na tyto otázky, musíme se vrátit ke starším dějům a příběhům.
Naši předkové po celá staletí žili v mnohonárodnostní habsburské říši. Tato říše dlouhou dobu brzdila postup expanzivních Turků do Evropy a před Turky bránila vlastní obyvatelstvo. V 19. století turecké nebezpečí vyvanulo, ale Evropa, a především rakouská monarchie se musely vyrovnávat s jiným fenoménem – s takzvaným „jarem národů“. „Jaro národů“ je historickou metaforou, která se snaží pojmenovat a charakterizovat rozmach národních hnutí, hnutí za občanská práva a svobody, za práva jazyková, kulturní a politická. Dlouho žila naděje, že se habsburská monarchie promění ve svazek rovnoprávných národů, že se federalizuje, že bude bránit své obyvatele před tlakem sjednocujícího se Německa, ale i před rozpínavým carským Ruskem. Nakonec však místo federálního, národnostně spravedlivého státu vzniklo roku 1867 Rakousko-Uhersko. Zvítězil dualismus, který privilegoval dva národy, německý a maďarský.
Jaké bylo Rakousko-Uhersko? Mluvíme-li o Předlitavsku, kam patřily rakouské i české země, pak zde rozhodně po roce 1867 došlo k demokratizaci, která Čechům umožňovala rozvíjet školství, kulturu, vědu i ekonomiku, zatímco v Zalitavsku probíhala maďarizace neuherského, tedy i slovenského obyvatelstva. Vraťme se ale k Předlitavsku.
Česká společnost se v kulturní a hospodářské oblasti vyrovnala německé. (Mám na mysli Čechy a Němce v českých zemích). V oblasti politické a jazykové však k úplnému zrovnoprávnění nikdy nedošlo, a přesto málokdo z Čechů tehdy uvažoval o státní samostatnosti. O tom rozhodla až světová válka. Císař František Josef I. si válku rozhodně nepřál, ale tehdy již byla jeho říše v oblasti zahraniční politiky příliš provázána s militantním Německem.
- června 1914 byl v bosenském Sarajevu spáchán atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d ̓ Este, majitele konopišťského panství, a obětí atentátu se stala i arcivévodova manželka Žofie. Císařský manifest Mým národům z 28. července roku 1914 pak odstartoval nejen 1. světovou válku, ale i poslední dějinnou etapu habsburské říše.
Během války se Rakousko-Uhersko přeměnilo na diktaturu. Nastalo období persekuce a pronásledování. Uvězněn byl například český politik Karel Kramář. Názorové rozdíly a postoje českého a německého obyvatelstva se prohloubily. Češi i Slováci válku přijímali spíše rozpačitě a s obavami. Tehdy začaly vznikat i nové koncepce české politiky. Jejich tvůrci prokázali, že jsou výraznými osobnostmi, které nesledují jen vlastní zájmy či zájmy svých stran a které se nebojí nelehkých úkolů, a právě proto mají všechny předpoklady být státníky.
Do zahraničí odjel univerzitní profesor a politik T. G. Masaryk a stal se hlavou zahraničního odboje proti Rakousku-Uhersku. K Masarykovi se připojil Edvard Beneš a slovenský astronom, voják a politik Milan Rastislav Štefánik. V Paříži vznikl hlavní orgán odboje – Československá národní rada. Jejím cílem bylo přesvědčit dohodové mocnosti (Velkou Británii, Francii a Rusko) a Spojené státy americké o tom, že je třeba vytvořit československý stát. Proto Československá národní rada začala organizovat legie, které na straně Dohody bojovaly ve Francii, v Itálii a v Rusku. V českých zemích se vytvořil hlavní odbojový orgán – zvaný Maffie. Pro nás je jistě zajímavé, že mezi její členy patřil známý benešovský advokát, politik a přítel T. G. Masaryka, doktor František Veselý.
Jak šla válečná léta, zhoršovaly se především sociální podmínky, chudší vrstvy obyvatel hladověly a na frontách přibývalo mrtvých. Za 1. světové války padlo více než sto benešovských mužů. Benešovské gymnázium v této době slouží jako vojenská nemocnice. Výuka probíhá ve složitých poměrech na měšťanské škole na Karlově a mobilizace odvádí studenty a pedagogy do armády. Pomník před naším gymnáziem ze dvou třetin připomíná události 1. světové války, připomíná hrdinství a utrpění vojáků. Levá část pomníku je věnována československým legionářům, střední pak památce 102. pěšího pluku, který sídlil v benešovských kasárnách. Tento pluk odjel 6.srpna 1914 na balkánskou frontu. V září téhož roku se jeho příslušníci za srbského ostřelování přepravovali přes řeku Drinu. Ze čtyř tisíc se zachránilo jen sedm set vojáků.
Stále více bylo zřejmé, že cesty Čechů a Rakouska-Uherska se rozcházejí. I když nástupce Františka Josefa I. císař Karel I. se snažil o demokratizaci monarchie, česká a zčásti i slovenská společnost už měla o své budoucnosti jiné představy. V průběhu roku 1918 nemálo obyvatel doslova a do písmene hladovělo, a i z toho důvodu se habsburská říše na podzim roku 1918 začala rozpadat. Tuto situaci zásadně ovlivnily události na válečných frontách, vojenské vzpoury, statečný boj našich legionářů, diplomatický tlak dohodových států, a především Spojených států amerických a jejich prezidenta W. Wilsona. Hlavním orgánem domácí české politiky se stal Národní výbor. 28. října 1918 došlo k vyhlášení samostatného československého státu, který byl od 14. listopadu republikou. Ke kladným jevům těchto událostí patřilo pokojné předání moci jednotlivých úřadů představitelům Národního výboru. Do čela nového a demokratického státu se postavili zástupci domácího i zahraničního odboje. Prvním československým premiérem se stal Karel Kramář, ministrem zahraničí Edvard Beneš a prezidentem byl zvolen T. G. Masaryk.
Když se prezident T. G. Masaryk 21. prosince 1918 vracel z emigrace a zahraničního působení do vlasti, zastavil se na cestě do Prahy i v Benešově, poděkoval přítomným občanům a mimo jiné řekl: „Mnoho bylo sice pro samostatnost národa vykonáno, ale mnoho a těžší práce nás ještě očekává.“ Tato slova byla jasnozřivá, prozrazovala Masarykovo realistické vidění současnosti a blízké, i vzdálenější budoucnosti. Prezident předvídal, jaká úskalí bude muset Československo překonávat, a to nemohl tušit, že na přelomu 20. a 30. let přijde hluboká hospodářská krize, že v sousedním Německu vznikne nacistická diktatura, která bude pro náš stát, pro celou Evropu, i pro celý svět znamenat velikou hrozbu.
Dnes dobře víme, že vznik Československa byl podmíněn mimořádně příznivým zahraničněpolitickým vývojem. O dvacet let později jsme se nacházeli v úplně opačné situaci, a také proto v roce 1938 První československá republika zanikla.
Tato republika nebyla ideální, vyčítá se jí mnoho věcí, některé právem, jiné neprávem, například čechoslovakismus, který znamenal jednotný tzv. politický československý národ. Čechoslovakismus nebyl dokonalý, ale stal se předpokladem pro zformování a fungování našeho státu.
Vznik Československa byl logickým vyústěním předválečných i válečných událostí a dějů. Rakousko-Uhersko stálo na počátku katastrofální války, během ní nedokázalo zajistit základní životní potřeby obyvatel, neplnilo funkci ochranného štítu před germanizací a Slovákům hrozilo úplné pomaďarštění. Hlavní tvůrci čechoslovakismu a Československa si přáli pokojný vývoj a snažili se upevňovat přátelství mezi národy a národnostmi v republice. Usilovali i o dobré vztahy se sousedními státy.
I dnes, kdy už 28 let žijeme v demokratickém systému, je pro nás
První československá republika stálou inspirací. 28. říjen 1918 proto nemůžeme odsunout do archivní historie. Od tohoto dne se odvíjí naše moderní státnost. Česká republika navazuje na demokratické tradice První československé republiky a náš nejvýznamnější státní svátek nám to připomíná.
Pavel Hoza
K roku 1918 se váže celá řada poutavých a připomenutí hodných příběhů. Jeden z nich, z pera Igora Chromého si můžete přečíst zde:
Připomeňme si v krátkosti ještě jedno související, ale opomíjené 100. výročí. 25.října 1918 zemřel plukovník Josef Jiří ŠVEC, legionářský hrdina od Zborova a jiných velkých bitev, významná osobnost, legenda.
Narodil se před 135 lety v Čeňkově u Třešti. Po základní škole v Třešti absolvoval gymnázium v Pelhřimově, následně učitelský ústav v Soběslavi a stal se tak učitelem tělocviku. V roce 1911 byl vyslán šířit sokolskou myšlenku do Ruska. Tam ho i zastihla Velká válka, načež se rovnou mezi prvními přihlásil jako dobrovolník do České družiny, formující se v Kyjevě, z níž později vznikly “Československé legie”.
Hrdinské ostruhy získal v kruté a legendární bitvě u Zborova, po níž později následovaly boje proti bolševikům – bitvy o Kazaň, o Penzu, o Lipjag a dobytí Samary, které vedl jako velitel praporu v hodnosti poručíka.
V létě 1918 byl povýšen na plukovníka, brzy se stal velitelem pluku a následně celé 1. divize. Ale osudový životní moment se blížil. Dne 24.10.1918 se jeho demoralizovaní vojáci na základě komunistické agitace Jana Vodičky vzepřeli a odmítli provést útok na bolševickou přesilu na linii Buzuluk-Bugulma.
Statečný velitel se dočkal toho nejhoršího, co si lze představit – vzpoury vojáků, bratrů ve zbrani. A jako čestný důstojník na to zareagoval – napsal dopis na rozloučenou a tři hodiny po půlnoci se dne 25.října 1918 ve štábním vagonu zastřelil. Dodejme, že po tomto tragickém mementu vojáci přece jen rozkaz splnili.
Pohřben byl v Čeljabinsku, odkud se komplikovaně v roce 1933 podařilo dostat jeho ostatky zpět do rodné země. Obřadu na Vítkově se tehdy zúčastnilo 20 tisíc občanů. Poblíž Pražského hradu mu byl na Pohořelci u kasáren postaven bronzový pomník.
Ironií osudu je to, že ho vytvořil jmenovec Otakar Švec, který se o mnoho let později stal autorem obřího Stalinova monumentu na Letné, před jehož odhalením spáchala jeho manželka i on sebevraždu.
Švecovu sochu za 2. sv. války nacisté odvezli do Německa k roztavení a zpracování. Lze spekulovat o tom, že takový vojenský hrdina mohl snad mít respekt i v mysli za věc zodpovědných Němců, každopádně socha byla po válce objevena spojenci a vrácena do Prahy. Dříve než ale mohlo dojít k jejímu opětovnému odhalení, sochu nechali v r. 1949 příznačně roztavit čeští komunisté.
Plukovník Švec se stal po smrti legendou, dobově slavný spisovatel generál Rudolf Medek o jeho tragickém osudu koncem 20. let napsal divadelní hru, která byla ve své době nahlížena s velkým zájmem a vyvolávala polemiky a dnes je dokonce nově ztvárněna v Národním divadle.
Pamětní deska, umístěná ve Švecově rodném kraji, nese nápis:
“Zemřel, aby zvítězil!”
