Mauzoleum. S takovou stavbou bývá světově snad nejčastěji spojován Halikarnas a Moskva, ale mauzoleum má přeci i náš Benešov. To prvně zmíněné starověké bylo monumentální hrobkou perského vazalského vládce Mausóla, a tak dalo vzniknout slovu mauzoleum. Postaveno přibližně kolem r. 350 př.n.l., načež už ve starověku bylo zahrnuto do výčtu tzv. Sedmi divů světa. Dochovalo se pouze do středověku, kdy po ničivém zemětřesení bylo rozebráno na kameny pro stavbu křižáckého hradu. To druhé, novověké, bylo postaveno pro vládce největší novověké říše zla, komunistického Sovětského svazu, pro „věčné uchování“, dokonce spojené s mumifikací těla podle vzoru starověkých panovníků, tedy vlastně svým způsobem pro „zbožštění“ jejich někdejšího vůdce Vladimíra Iljiče Uljanova, zvaného později Lenin. To se i přes mnohá společensko-politická zemětřesení dočkalo současnosti a zatím to nevypadá, že by tomu mělo být jinak. (Nelze bohužel vyloučit, že někde tamtéž vznikne v dohledné době mauzoleum další, „zasvěcené“ jiné osobě, jinému vůdci, ale to ponechme stranou.)
Ale jak je tomu tedy v Benešově? Tady máme formálně mauzolea dokonce dvě. To starší, postavené pro oběti 1. světové války přímo na novém hřbitově, zde pomineme, jelikož jde navzdory (dnes již poněkud nešťastnému, byť původnímu) názvu spíše o hromadný válečný hrob. Věnujme ale pozornost tomu novějšímu, postavenému v r. 1958 „padlým rudoarmějcům“ pod hřbitovem.
Dobře si vzpomínám, jak po dlouhá léta, tedy zřejmě již od postavení až do sametové revoluce bývali občané a zejména školáci a studenti středních škol povinně naháněni pravidelně dvakrát do roka (květen a říjen alias listopad) k tzv. pietním aktům, doprovázeným (kromě hymen aj.) vždy především „Pochodem padlých revolucionářů“ v podání Hudby Pohraniční stráže, komunistickými projevy a recitacemi zásadně sovětských básníků mladými, patřičně aktivními pionýry a svazáky. A samozřejmě s exhibujícími příslušníky ozbrojených sil legálních (ČSLA, VB, PS) i těch nezákonných (Lidové milice).
Pamatuji si to velmi dobře, zjevně byl na to kladen režimní důraz i v souvislosti s upevňováním pozice sovětských okupačních vojsk po roce 1968 u nás. V mých vzpomínkách nepanuje žádný pietní dojem, ale spíše pocit strachu a v postpubertálním věku na gymnáziu pak už dokonce jakéhosi tajného sarkastického úsměšku nad panoptikální stalinistickou klakou krajně podivných a nebezpečných lidí. Zároveň mnozí z nás už tehdy poznali Píseň neznámého vojína od Karla Kryla, který trefnými slovy podobná “srdcervoucí” shromáždění vystihl dokonale.
Vnitřně jsme se ale brzy vymezovali ještě více, když jsme se jako študáci pokoutně dostali k místní pověsti, která je ovšem patrně založena na skutečnosti, jak se dnes ukazuje, že vlastně žádný z těch vyjmenovaných 54 rudoarmějců nepadl v bojovém nasazení. Zahynuli dílem v důsledku nehod, nemocí či dřívějších zranění, ovšem významná část z nich zemřela poté, co se na nádraží zmocnili vagónu pochybné pálenky (nebo prostě jakéhosi lihu) a v euforii se rozhodli jej celý zdolat. Dnes přiznejme, že se takový sebezkázný počin dá u fyzicky i morálně zdecimovaného mužstva na konci války pochopit, horší bylo ovšem to, jak se o tom dlouhá desetiletí lhalo. Pochopitelně nebýt války, určitě by ti východní chlapci a chlapi právě takhle nezahynuli, ale o osvobození našeho města se vážně nejednalo. Na pomníku je uveden tradovaný počet 54 vojáků, zahynuvších „při osvobozování Benešova“, zatímco oficiální jmenný výčet zde zemřelých rudoarmějců činí 58, tedy podle tvarů jejich jmen 57 mužů a 1 ženy.
Kdysi svého času vzniklo dokonce novodobé české přísloví, kterému komunistická legenda o hrdinně padlých rudoarmějcích zcela odpovídá: Říjnová revoluce byla v listopadu, Lenin byl Uljanov, Stalin byl Džugašvili – a tak je to se vším.“
Není třeba „whatsappovat“ dnes už bývalému řeporyjskému starostovi, abychom věděli, že Benešov obdobně jako Prahu a Středočeský kraj ve skutečnosti „osvobodili vlasovci“. Zejména významnou měrou pomohli pražským povstalcům, to je historický fakt. Především zastavili na okraji Prahy jednotky SS postupující ku Praze z neveklovského cvičiště. Šlo o příslušníky tzv. Ruské osvobozenecké armády, vzniklé pod patronací Němců a rekrutované z řad jimi zajatých rudoarmějců, kteří tak volili mezi dvěma zly, tedy mezi Hitlerem a Stalinem, a z historického pohledu dnes neoddiskutovatelně zvolili špatně. Jejich vrchní velitel gen. Vlasov Pražskému povstání pomoci nehodlal, ale tomu se vzepřel gen. Buňačenko, proto se vlasovci podíleli na osvobození Prahy, přičemž jich padlo 10x víc nežli rudoarmějců (v poměru cca 300:30). Vlasovci před sebou v závěru války tlačili Němce, kteří se chtěli dostat do amerického zajetí, a ustupovali před Rudou armádou. Benešov i přes hrozbu nedalekého cvičiště SS a německé posádky přímo ve městě (včetně gestapa) nebyl ale dějištěm žádného frontového střetu. I vlasovci se chtěli vzdát do zajetí US Army, jelikož jediným trestem pro jejich důstojníky, který byl přichystán Sovětským svazem, byla smrt za vlastizradu, pro mužstvo pak 25 let nucených prací. Nakonec jim to ovšem bylo málo platné, byli vydáni Sovětům – a ti, jak řekli, tak udělali. Dlužno ještě dodat, že vlasovců v Praze z nejrůznějších důvodů, obvykle zdravotních, zůstalo několik set. Většina, ne-li všichni (v počtu několika set mužů), byli poté postříleni rudoarmějci, resp. příslušníky SMERŠ (zkratka speciální jednotky s názvem Smrt špiónům), a to mnozí dokonce přímo na nemocničních lůžkách, např. v Motole.
Pražské povstání (jakož i 2. světová válka v Evropě) skončilo 8. května. Rudá armáda vjela do Prahy 9. května. Zároveň však v pozdním večerním čase podpisu berlínské kapitulace dne 8. května 1945 měli v Moskvě kvůli časovému posunu už 9. květen 1945, a to pár minut po půlnoci. A tak je to se vším, viz výše.
Euroatlantické země tak od té doby slaví Den vítězství o den dříve nežli Rusko. Od sametové revoluce si jej v tomto datu připomínáme nejen u nás, ale třeba i v Polsku a na Ukrajině už rovněž přistoupili k autentickému dni výročí. Pravda ale je, že vlastně 2. světová válka v globálním měřítku ještě pokračovala válkou v Tichomoří, takže definitivní konec nastal až po kapitulaci Japonska 2. září 1945.
Benešovské „mauzoleum“ přišlo přirozeně na přetřes hned v r. 1990. Následně, snad už v onom roce, byla sejmuta výhrůžná a déle neakceptovatelná rudá hvězda, pokud se dobře pamatuji. Byla nahrazena českým dvouocasým lvem, mauzoleum tak nebylo zrušeno, nýbrž se z něj měl stát památník v širším slova smyslu, a to památník všem benešovským obětem 2. sv. války – tedy nejen těch ze zemí Sovětského svazu. Přibyla zde tudíž přibyla připomínka Američanů, povražděných esesáky, nepřeživších francouzských zajatců a českých obětí heydrichiády.
Na existenci zdejšího mauzolea zaznívají někdy různorodé názory, možná i částečně mezi sebou rozdělují místní obyvatele, ale zejména politiky. Otazníků visících v ovzduší je stále dost. Donedávna se tradovalo, že je ta padesátka rudoarmějců pohřbená v mauzoleu, před pár lety se ale při průzkumu přišlo na to, že tam vůbec žádná těla nejsou, že katafalk je prázdný. Jde tedy pouze o symbolický památník, tedy řekněme tzv. kenotaf, o žádné mauzoleum vlastně vůbec nejde. A tak je to se vším – viz výše.
Benešovské mauzoleum „ušité horkou jehlou“ s prvky brutalismu rozhodně žádný umělecký ani architektonický zázrak není a jeho stavební stav je nevalný. Pietní místo bude do budoucna určitě třeba zachovat, a to i s ohledem na upřesnění určení památníku, které respektujeme už tři a půl dekády a chodíme si připomínat Den vítězství právě tam. Od doby napadení Ukrajiny ruskou vojenskou invazí už uplynuly 4 válečné roky, i mnoho do té doby nepoučitelných známých českých politiků se časem po útoku na Vrbětice také probralo z mrákot a z nevědomí, tudíž už není sebemenší důvod zabývat se tím, jestli Rusům v podobě agenturní činností a hybridní válkou zaúkolovaných vyslanců a emisarů vadí nebo nevadí případné zrušení „našeho mauzolea“, které ostatně ani žádným mauzoleem není a nikdy nebylo.
Celý prostor pod hřbitovem a kolem něj si zaslouží (parkovou) revitalizaci, při níž by bylo potřebné mj. vybudovat vlastní novou obřadní síň. S tím by bylo navýsost účelné a důstojné bolševické pseudomauzoleum zbourat a nahradit je důstojným památníkem obětem 2. světové války, který už nemusí ničím ohromovat, ale přimět vzpomínajícího či kolemjdoucího návštěvníka k zamyšlení či k malé chvilce piety. V dnešní světově pohnuté a rozběsněné době je takové usebrání se velmi důležité.
Igor Chromý za VPB
Odkazy – zdroje a doporučené texty:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mauzoleum_v_Halikarnassu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leninovo_mauzoleum
https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/1846-benesov/Pod%20H%C5%99bitovem/
https://www.ustrcr.cz/petr-hlavacek-ke-stemu-vyroci-smrti-strujce-bolsevickeho-teroru/
https://pomortzeff.com/vlasovci
