Dnešní postfaktická doba, v níž se naše euroatlantická společnost nachází, jak se již pár let konstatuje, musí na příslušníky národů, které se tolik nevzdálily svým tradičním modelům, činit dojem velice podivný. Kvalita oněch tradic je pochopitelně celosvětově značně různorodá – míněno pouze popisně, tedy bez hodnotících kritérií. Nicméně šmahem relativizovat, zpochybňovat, neřkuli opouštět své vlastní osvědčené tradice, hodnoty, zvyky, které byly v našem případě zásadně determinovány křesťanstvím a dědictvím římské politiky, práva i filozofie, bychom neměli – to se totiž nevyplácí.
Profesor Radkin Honzák náš moderní vývoj lapidárně shrnul do jednoho souvětí: “Postmoderní doba zrelativizovala hodnoty, postfaktická doba znamená, že se může lhát”. Každý přemýšlivý jedinec, který si tuto zjednodušenou větu pozorně přečte, snad shledá, že na tom něco je a že mnohé kolem nás o tom svědčí.
Jistěže na rovnoprávnosti a sociálních systémech, včetně těch mezinárodních, které jsou provázány se současnými a bohužel jistě i s budoucími vlnami exodů a migrací, je třeba stále usilovně pracovat a i my máme v mnohém pořád co dohánět. Nepravosti, nespravedlnosti, natožpak útisku a násilí je třeba snažit se stále zabraňovat, o tom není sporu. K tomu dnes již pociťované globální změny klimatu jsou a budou také velkým problémem, o tom žádná.
To ovšem neznamená podléhat sebemrskačství a pod vlivem naivních nebo falešných kazatelů často nepodložených “nových idejí” podkopávat vše, na čem naše civilizace stojí a stála tisíce let. Obdobně jsou podezřelí, důvěrynehodní, ba nebezpeční ti, kdož na své cestě k moci křičí, že nejsou politiky a že s těmi politiky zatočí.
Nelze věřit ani rádoby tradicionalistům, kteří najednou zničehonic začnou halasně vzývat “ty pravé hodnoty” a ohánět se jimi jako zaklínadlem, vedeni v relativně lepším případě pouze motivací uplatnit svůj vliv, v horším případě prosazují skrývaný zájem někoho mocnějšího nebo dokonce velí čísi “páté koloně”.
Přitom bohužel stále platí to, že my Češi máme problém rozlišovat, co je národní hrdost, co je přiměřený patriotismus a pravé vlastenectví – a co je jenom plané vlastenčení či potrefené slabošství a ublíženectví, projevující se přinejmenším verbální agresí a nabubřelou xenofobií.
Blíží se 30. výročí sametové revoluce, při níž jsme si v euforii snad skoro všichni představovali, že všecko bude lepší. A ono to, světe div se, dopadlo poněkud jinak. Všeobecná realita české společnosti je nyní oproti ideálům oné revoluce vlastně už značně obrácená naruby a postavená na hlavu, přestože procházíme nějakými volbami téměř každý rok.
Vraťme se ale k těm symbolům. Symboly, pokud jsou řekněme silné, tedy nápadité, originální, a hlavně mají-li slovutnou historii, vždy lákaly k jejich následnému použití i pro jiné účely, pro demonstrativní přihlášení se k odkazu, k nějaké tradici. A patrně již v dávných dobách nešlo vždy jen o použití, ale mnohdy i o zneužití, které se může jinými slovy nazývat třeba znesvěcení nebo pošlapání tradice.
Pokusíme-li se vzpomenout na některé příklady z nepříliš dávné moderní historie, můžeme začít třeba zhruba před sto lety, kdy uctívaný starobylý mnohoznačný hinduisticko-budhistický symbol, který se v omezené míře dokonce mihnul i v křesťanství, zvaný svastika, počala zneužívat strana jednoho muže, tedy hitlerovští nacisté jako Hakenkreuz, hákový kříž, symbol árijství, potažmo spíše německého rasismu. Podobně maďarští nacisté zneužili někdejší symbol evangelizace, tedy šípový (šipkový) kříž – Hungaristické hnutí Strana šípových křížů. Nacisté vůbec měli sklon sahat na pradávné tradice, aby jimi ozdobili svoji zrůdnou ideologii, čímž je potažmo devalvovali.
Pro zajímavost i slovo “mafie” mělo původně značně odlišné konotace, než v jakých je cítíme dnes. Vynecháme-li komplikovanou genezi mafií na italském a brzy přeneseně i na americkém území, tak je vhodné vzpomenout že během Velké války (I. světové) vznikla jako odbojová protirakouská skupina tzv. česká Maffie, jejímiž členy byli i později věhlasní a vážení politici Kramář, Rašín a Beneš. To tedy byli tehdejší naši “mafiáni”, i když to dnes už zní absurdně.
Česká společnost dnes celkově není už bůhvíjak vlastenecká ani patriotická, ale co nám ještě zůstalo, je alespoň občasná úcta k národním, státním symbolům, z nichž typickým případem je vlajka. Ale přeci právě toto slovo přijala za název protektorátní, do značné míry kolaborantská organizace “Český národně socialistický tábor – Vlajka” a zneužila tak uznávaný symbol – emotivní “magické” slovo, symbol jednotné skupiny a řádu. Musíme ovšem zdůraznit, že za 1. republiky existovala “Vlajka – Hnutí za Nové Československo”, které přes veškeré možné výhrady nesmíme házet do jednoho pytle s Vlajkou protektorátní. Českou vlajkou v projevech i ve stranickém logu v současné době mává například problematické hnutí SPD.
Ale vraťme se do ještě hlubší historie a posuňme se na chvilku kus na východ, na území bývalého ruského impéria. Kateřina Veliká zavedla v roce 1769 udělování Řádu svatého Jiří (celým názvem Vojenského řádu svatého velkomučedníka a vítěze Jiřího). Byl nejvýznamnějším a ve svém prvním stupni i nejvyšším vojenským vyznamenáním až do konce carského Ruska. Jeho nositeli kromě legendárních generálů Kutuzova a Suvorova byl třeba náš generalissimus Karel Filip Schwarzenberg (I. stupeň) i náš císař František Josef I. (IV. stupeň). Po celé generace byla stuha tohoto řádu tvořena třemi černými pruhy na oranžovém pozadí. Po čase dokonce Stalinovo impérium pocítilo už během Velké vlastenecké války (II. světové) potřebu tuto legendu a tradici částečně vzkřísit a použilo ji jednak pro označení gardových jednotek a jednak pro dva nové vojenské řády – Řád Slávy a Medaili Za vítězství nad Německem. Po pádu a rozpadu Sovětského svazu byl Řád Svatého Georgije znovuobnoven v roce 1992 jako nejvyšší ruské vojenské vyznamenání. Nic z toho bychom ještě pořád nemuseli chápat jako vyložené zneužití.
V roce 2005 byl v Rusku při výročí Dne vítězství (nad nacismem) tento symbol poprvé masově použit při stejnojmenné propagační akci s názvem Georgijevská stužka a od té doby se jich prodaly miliony. O pár let později v r. 2014 se ovšem stala symbolem ruské páté kolony na Ukrajině, tedy proruských separatistů. To už lze rozhodně chápat jako zneužití – a ačkoli národy osvobozené od rusko-sovětského komunistického jha cítí stále spolupodílnictví nad porážkou nacistického Německa, jejímž symbolem se ona dvoubarevná stuha stala, její nošení a vystavování je dnes už v mnohých těchto zemích bráno jako proruská propaganda, např. na Ukrajině dokonce podle zákona trestná.
My ctíme taky jednu stužku nebo stuhu, která se barevně podobá i mnohým jinde užívaným. Zjednodušeně se jí říká trikolora, přesněji pak československá nebo česká. A právě ona byla jedním ze symbolů zmíněné sametové revoluce. Pohříchu mnohdy dochází k tomu, že ji někteří z nás neznají, což vede k paradoxům, kdy třeba poněkud nacionalisticky orientovaný rocker Aleš Brichta zpívá “červená, modrá, bílá”, což je sice skutečně popis trikolory, jenže je nutno zdůraznit, že srbské – čteno obráceně pak nanejvýš slovenské nebo rovnou ruské! Pořadí barev české trikolory je totiž bílá, červená a modrá. O čem to u daného zpěváka a potažmo jím podporovaných politických hnutí a klik vypovídá, nechť každý posoudí sám.
Nicméně, když jsme u těch použití, využití a zneužití, letos se v Česku zrodila dokonce politická strana s názvem Trikolóra. Pohříchu jde vlastně opět o stranu jednoho muže, “juniora” se značným řekneme rodinným renomé po “seniorovi”. Pár osob i osobností už se k němu přimknulo, tak uvidíme, kam se budou ubírat a na kterou světovou stranu se orientovat. Vytrvalé opatrnosti a obezřetnosti není nikdy dost.
Přestože tento text začal výzvou k respektování hodnot a tradic, jde nejen o jejich uchování a střežení, ale i o bdělost a obranu proti lžím v této sféře. Na druhé straně totiž v takových situacích nesmíme naletět velkohubým a laciným řečem o tradičních a národních hodnotách, kdy jejich protagonisté mohou ve skutečnosti hájit značně odlišné, opačné, cizí zájmy, než jsou ty naše.
I vzdělaní teoretici informatiky upozorňují na to, že válka se již dnes přesunula do virtuálního prostoru internetu, kdy mocenská centra 24 hodin denně monitorují, ovlivňují a snaží se ovládnout celosvětové informační systémy, přičemž je jen otázkou, kdy jim zásadní měrou bude pomáhat umělá inteligence, což bude od čtenáře vyžadovat ještě mnohem náročnější rozlišování.
To už jsme zdánlivě někde jinde, nicméně už nyní jde a v budoucnosti půjde čím dál víc o rozlišování skutečných pravdivých hodnot v moři dezinformací a lží, jak lapidárně naznačil profesor Honzák.
Igor Chromý
Na internetu se objevila výmluvná satirická koláž, kde pozorný čtenář najde jistou souvislost s předloženým textem:
(Snímek autora.)
