Motto: “Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.” (Indiáni kmene Cree)
Tak se nám jednou naši “kocourkovští” zamysleli a vymysleli novou věc – vadí jim lípy na náměstí před radnicí, že prý není přehledné a stromy že jsou moc veliké.
Nedávno byly na benešovském centrálním náměstí zlikvidovány ovály keřových a pokryvných výsadeb, jejichž přebujelý stav pouze odpovídal neúdržbě, přesněji řečeno neprovádění každoroční výchovy a takřka libovolného tvarování, což se ale ještě stále dalo napravit.
Ale teď prý, že i ty lípy pryč! Vyrúbať? Prý přes ně není vidět z radnice na kostel. A že prý nejde náměstí používat třeba jako letní kino a shromaždiště lidu!
Co na tom, že historicky na nevelké hlavní náměstí prstenec stromů patří, byť prostor předchozího “velkého rynku” byl kdysi dávno nepříliš šťastně rozdělen blokem zástavby na dvě poměrně malá náměstí. Mimochodem i někdejší komunističtí pohlaváři svá politická exhibování na náměstí zvládali s tehdy vzrostlými lípami, za využití terasy před lékárnou a zbudované tribuny, a to dokonce s alegorickými vozy!
A že prý ty lípy jsou nejen už moc velké a staré a na náměstí nepatří, ale jsou navíc i škodlivé! Někdo k tomu totiž pro média vyhrabal dávné, dlouho již vyvrácené tvrzení o lípách, tradované většinou o lípě plstnaté neboli stříbrné.
Přitom, jak patrno, zde se jedná o zcela vyrovnaný “klonový” ukázkový alejový kultivar, jevící víceméně znaky našich domácích lip a odpovídající normální lípě evropské (Tilia x europea), nanejvýš snad s jistou měrou další hybridizace. On totiž i sám genofond obou našich původních lip (l. velkolistá neboli širolistá a l. srdčitá neboli malolistá, často právě v podobě jejich běžného křížence zvaného lípa evropská) je celkově značně různorodý, lípy se vyskytují ve velmi variabilní škále typů. Je to projevem přírodní vzájemné hybridizace těchto dvou posledním glaciálem rozdělených druhů v následné poledové době, jakož leckdy i neřízeného křížení lip vysazovaných v kulturním prostředí, ale i promyšleného šlechtění.
Naše lípy byly v polovině 90. let jako náhrada za původní odumírající stromořadí dovezeny poměrně draho z Maďarska, neboť v té době se jednalo o nejkvalitnější a rozměrově nejmohutnější materiál, jaký byl k sehnání – české firmy tehdy tak vzrostlé alejové stromy v nabídce neměly. Neběžná kvalita byla objednána především kvůli co nejrychlejšímu dosažení “stromového” působení, jelikož část veřejnosti se tehdy výměně lip bránila, dokonce i petičně, což mnozí místní pamětníci jistě potvrdí.
Každopádně se jedná o kultivar se zjevně zcela normálním, spíš bujnějším, ale vyrovnaným růstem, určený na větší prostranství, s reálnými cílovými parametry velikého stromu, dejme tomu o výšce 20-30 m a šířce koruny 12-20 m podle vitality, možností stanoviště a hlavně i rozsahu “tvarovacích” výchovných a udržovacích řezů. S použitím selského rozumu, ale i z odborného pohledu jsou tyto mladé aklimatizované lípy dnes v plném růstu a stále ještě v rozměrech takříkajíc “juniorských”.
Vysazené alejové výpěstky lip byly povýsadbově ošetřeny výchovným prořezem. Následně pak v roce 2006 bylo provedeno udržovací ošetření všech lip, na němž jsem se s kolegou Ing. Halíkem osobně podílel. Spočívalo ve výchovném a mírně tvarovacím řezu, kdy bylo “zvednuto” spodní patro na tzv. podjezdnou (podchodnou) výšku a zároveň byly koruny usměrněny k vývoji do šířky včetně mírného potlačení výškového rozvoje vrcholků. Cílem bylo směrování tvaru koruny k bezpečnému, kompaktnímu habitu, rostoucímu spíše do stran. Tím by se měl rozšířit onen tak žádoucí zástin pod korunami, pro nějž stromy na návsích a náměstích bývávaly vysazovány a udržovány.
Zhruba o pět let později byl ovšem objednán zásah u zhotovitele, který lípy prořezal v podstatě opačně, čímž tlačí jejich vývoj do výšky, spíše do úzce jehlancovitého tvaru, zatímco podchod, potažmo ani stále ještě realizovatelný podhled v perspektivě lidských očí nijak znatelně neřešil. Bohužel to tehdy bylo zmatečně v médiích prezentováno jako první zásah, že prý se předtím o lípy nikdo nestaral. Lze jen dodat, že podle současných poznatků by se mělo teoreticky o všechny vzrostlé stromy pravidelně pečovat udržovacím řezem, ideálně jednou za 2-3 roky. Přinejmenším stromy v reprezentativních a silně exponovaných lokalitách si to zaslouží, a to s významným ohledem na bezpečnost, na estetické a funkční působení, včetně udržování podchodné, případně podjezdné výšky pod korunami v zájmu obslužnosti ploch, zprůhlednění, zpřehlednění místa, atp.
Vraťme se ale na chvíli k tématu ohrožení medáků. Přestože tomu rozhodně tak není, ale co kdyby to na náměstí byly snad opravdu lípy plstnaté? Ani tahle lípa přece nepochází z Marsu, nýbrž z Malé Asie a z Balkánu, což je z globálního hlediska poměrně v dosahu, takže spousta hmyzu je tam stejná nebo podobná, i když podmínky jsou rámcově teplejší. Není známo, že by tam čmeláci hynuli ve velkém a dláždili svými pruhovanými tělíčky povrchy pod těmito kvetoucími lipami.
Pověst o škodlivém vlivu této lípy na čmeláky je vyvrácený omyl, fáma, stále se objevující pověra, hoax, jenž kromě jiných zdrojů na svých stránkách dementuje dokonce i poměrně renomovaná ochranářská organizace Arnika, a to už v roce 2009. K této kauze se rovněž pro místní tisk vyjádřila i zástupkyně spolku včelařů, jež sice hovořila o jakési “toxicitě” lípy stříbrné pro čmeláky, ale s uvedením, že včely se jí údajně vyhýbají, nicméně že prý naše lípy na náměstí na jaře krásně voní a doslova hučí včelami.
Hypotéza o škodlivosti této lípy pro čmeláky byla založena na úvaze, že její nektar obsahuje manózu, jeden z jednoduchých cukrů, který je pro čmeláky nestravitelný. Experiment, který to měl potvrdit, spočíval v tom, že výzkumník izoloval 8 čmeláčích dělnic se 7 květy lípy plstnaté po dobu celých 12 hodin, kdy se měly pouze z květů živit. Pokusné objekty přitom zahynuly do posledního čmeláka. Proč tedy? Závěr, který by i lecjakého bystrého laika mohl napadnout a který potažmo byl skutečně po čase vysloven vědeckou kapacitou, je až cimrmanovsky jednoduchý. Hladem! Čmeláci pošli hlady, jelikož tak malé množství jim dodalo pouhých 5% energie, kterou pro přežití tak dlouhé doby potřebovali.
Později vyvinuté spolehlivé metody analýzy cukrů ovšem údajně prokázaly, že podezíraná manóza vůbec není v inkriminovaných květech obsažena. Posléze bylo dokonce objeveno, že k podobné hladové situaci dochází vlastně i v přírodě. Lípa plstnatá totiž kvete sice hojně a snad i výživně, ale o poznání později než ostatní lípy, v červenci, kdy už zejména v okolí sídel kvete jen málo nektaronosných rostlin. A když si navíc uvědomíme, že čmeláci si na rozdíl od včel nedělají zásoby, tak se holt v té době slétnou na lákavé lípy plstnaté, které jediné jsou k dispozici, a jejich nektar sklidí do posledku, načež pod nimi hynou hlady. Dokonce by se dalo naopak tvrdit, že tento druh lípy poskytuje nektar čmelákům v době, kdy nemají co žrát, jenže – ono to nestačí. I těch jetelovin, které v minulosti v tomto měsíci čmeláky uspokojovaly a sytily, v naší krajině zamořené řepkou dost ubylo. Takže problém hynoucích brundibárů je prostě úplně jinde. Ale fáma žije dál.
Na faktech nesejde, dnešní konšelé mají co řešit. Na všech sloupích. Snad z nedostatku jiných problémů a témat? Přejme tedy Kocourkovu, kéž co nejdříve vyhraje odbornost, kompetentnost a zdravý rozum.
Až zvítězí, pak teprve buďme hrdi!
Igor Chromý
ČEKEJTE POKRAČOVÁNÍ aneb “TO BE CONTINUED” :-))))
Použité a související odkazy:
http://arnika.org/lipy-nejsou-zabijaci-cmelaci-jen-nemaji-dostatek-potravy
https://benesovsky.denik.cz/podnikani/revitalizace-benesovskeho-masarykova-namesti-prinese-mozna-take-kaceni-lip-20160913.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kronika_m%C4%9Bsta_Kocourkova
