Kvapem se blížící komunální volby budou v mnohém jiné nežli ty minulé a v Benešově to platí dvojnásob. Před 4 lety se zde vzepjala nechuť občanů k tehdy vládnoucímu vedení, jež se dostalo “k moci” převratem, který mnohý z nás dodnes neváhá označit za puč. Na tehdejší volební vyjádření Benešáků mohly mít vliv nejen excesy ekonomické i etické, ale i podivná masivní kampaň na straně úřadující koalice, k níž se přidala dokonce i narychlo upečená volební strana. Markantním projevem této všudypřítomné až agresivní agitace byly megaboardy místních anonistů v těsně přichýlené blízkosti starosty za ČSSD v bojovém úboru s rukama v boxerských rukavicích. I kdyby bývala tehdejší koalice vládla sebelépe, ony až stalinistické rozměry podobizen místních kandidátů spolu s tehdejším premiérem byly velkým přestřelením. Podle mne občané svými hlasy zřetelně potvrdili přísloví “čeho je moc, toho je příliš”. Atmosféra na ustavujícím ZM na sklonku roku 2018 byla nezapomenutelná. Budiž, kde že ty tehdejší sněhy jsou.
Přišel rok 2019, kdy naše nová městská koalice s většinovým mandátem mohla začít prosazovat smluvenou výslednici programů jednotlivých stran. Už koncem tohoto roku se z Číny začal šířit do celého světa nebezpečný koronavirus SARS-CoV-2, způsobující onemocnění Covid-19. V následném roce 2020 vypuknuvší globální pandemie nastoupila rychle, trvala dlouho a k šíření nemoci v nejrůznějších mutačních variantách dochází dodnes. Veškeré země zareagovaly razantními preventivně-ochrannými opatřeními a vyhlašováním výjimečných situací, takže i v ČR byl nastolen tzv. nouzový stav.
Nastala éra roušek. Ty, které jsme měli ve státních rezervách, jsme hned při vypuknutí epidemie poslali do Číny, abychom je za pár týdnů odsud jakožto od země zásadních výrobců mohli předraženě zakoupit, jelikož jsme ve skladech neměli téměř doslova ani jednu. Ministři, kteří patrně i za pomoci krajně problematických kontaktů a kontraktů tyto roušky zajistili, byli za tento “úspěšný nákup” mediálně chváleni.
Rozjela se mašinérie – testování, další nouzové nákupy (antigenních testů opět převážně z Číny), nešťastná vystoupení vlády, jmenovávání a odvolávání “náčelníků protipandemického boje”. K predikcím dalšího vývoje postupu nákazy do masmédií promlouval kdekdo, tedy nejen virologové, epidemiologové a hygienici, ale i stomatologové, sexuologové a holisté. Ovlivněni světovou skepsí a úzkostí se mnozí z nás nechali unést i lecjakými fantasmagoriemi, napůl obšlehnutými a napůl vycucanými z prstu.
Náš hygienicko-epidemiologický systém a systém zdravotní péče tehdy prokázal svoji funkčnost, která byla silně podmíněna jeho značnou (“zděděnou”) robustností oproti jiným zemím. Přesto všem, kteří se osobně podíleli na boji s nákazou a mnohdy i nasazovali své zdraví a životy, patří nezměrný dík. Nelze však opomenout desítky tisíc těch, jež nebezpečnému viru podlehli, kdy podle mého soudu česká vláda trestuhodně zanedbala kromě zdravotníků jednu z nejrizikovějších skupin, a to seniory, obzvlášť ty umístěné v hromadných zařízeních.
Tristní byl trvající deficit ochranných roušek – o účinných respirátorech jsme si drahnou dobu mohli nechat jen snít. V této těžko uvěřitelné atmosféře doby skupiny nadšenců z řad technických odborníků začaly vyrábět celoobličejové masky pro zdravotníky z potápěčských masek, jiní vyvinuli “na koleně” dýchací přístroj a začali ho vyrábět, ba dokonce samotný rektor ČVUT zveřejnil na FB návod, jak si doma vyrobit z PET láhve funkční obličejový štít.
V této šlamastyce český národ prokázal opětovně, že když je vážně v ohrožení, dokáže se semknout a zapracovat. To se projevilo hlavně v “celonárodním” šití textilních ochranných roušek, což se stalo obdivovaným v zahraničí. Bohužel zde nemohu vyjmenovat všechny, kdo se podíleli na výrobě roušek, ale namátkově to kromě spousty občanů, matek na mateřské a důchodců byli třeba i vězni, herci, vojenští parašutisté, občané vietnamského původu. Distribuce k potřebným pak probíhala nejrůznějším způsobem přes obce, církve, skauty, Červený kříž, zatímco i jednotliví dárci spontánně dodávali šité roušky přímo zdravotníkům, policistům, hasičům, ale i seniorům a jiným potřebným. Celorepublikově proběhla akce tleskání příslušníkům IZS z oken, která měla v našem městě takový ohlas, že vznikla i úspěšná místní iniciativa “Benešov tleská”.
Zvláště zdravotníci trpěli vážným nedostatkem ochranných prostředků, takže často používali ty jednorázové dlouhodobě, přestože k tomu nejsou vůbec určené. Použití šitých textilních roušek z bavlny nebo lnu, které se dají bez problému vícenásobně přeprat a vyžehlit, bylo výrazně vhodnější.
V kritických měsících, kdy “padla kosa na kámen”, se na zdánlivě neznatelných hranicích jednotlivých států EU rázem opět vztyčily “zátarasy”. Ale netřeba tento přirozený fakt zveličovat, uvědomme si, že i česká vnitrostátní protiepidemická opatření zahrnovala dokonce zákaz pohybu mezi okresy.
Celá řada aktivit, při nichž se shromažďují lidé, byla omezena či přerušena, čímž nejvíc utrpěla kultura, pohostinství, obchody, cestovní ruch, sport, církve. Fyzické zavření škol a přechod na online výuku znamenaly velkou zátěž pro děti i rodiče, jejichž síly pak často chyběly i v jiných odvětvích. Zásah pro ekonomiku to celkově byl kritický, nadto se často hovoří o tom, kolik z tučných obnosů nasměrovaných vládou na boj s pandemií neskončilo tam, kde mělo.
Součástí války s virovou nákazou se zapojením nadměrně zatížených nemocnic v krizových režimech a “pouličního” antigenního testování, spojeného s režimy karantén a izolací, bylo i průkaznější PCR vyšetřování a posléze konečně nastartované plošné očkování. Několika světovým firmám se podařilo s nebývalým nasazením vyvinout a odzkoušet funkční vakcíny na bázi moderních biotechnologií. Posléze se povedlo zajistit tyto vakcíny i pro naše občany a spustit všeobecný vakcinační systém. Ten nás bude provázet i v budoucnu stále i nadále, proti Covidu-19 budeme (muset) patrně očkovat stále i nadále, tento koronavirus totiž zjevně nezmizí.
Pandemická opatření měla vliv i na činnost radnicí, zastupitelstev a veškerých úřadů nejen v podobě roušek, respirátorů a povinných rozestupů, ale i v omezení množství shromažďovaných osob či výslovném zákazu shromažďování. Ve srovnání s restauracemi nebo divadly jistě nešlo o paralyzování, ale přesto byl řádný chod jednání narušený, zejména když se přidalo i onemocnění funkcionářů a úředníků.
Sotva jsme se z fatálních vln pandemie trochu vzpamatovali – tedy dejme tomu v létě 2021, vypukla krize energetická, projevující se u všech spotřebitelů prudkým nárůstem cen energií. Bohužel trvá dodnes a nabývá stále katastrofičtějších rozměrů, umocněna naneštěstí něčím, čeho jsme se po dlouhá desetiletí jen obávali.
Tím je krutá válka v Evropě, kterou 24. 2. 2022 rozpoutalo Rusko pod vedením Vladimíra Putina proti svobodné Ukrajině, jíž ovšem už dříve uzmulo Krym, Doněcko a Luhansko. Putinovci své nespravedlivé válečné tažení nazvali “speciální vojenskou operací”. Ukrajina se navzdory mnoha obavám obrněnému ruskému medvědovi hrdě postavila a obstává se ctí , a to jak kvalitou a způsobem obranné války, tak především bojovou morálkou a odhodlaností, jimiž jsou prodchnuty jak armáda, tak týlová a civilní sféra.
Za klíčové ukrajinské osobnosti jmenujme aspoň prezidenta Volodymyra Zelenského a starostu Kyjeva Vitalije Klička. Prezidentovo jasné odmítnutí nabídky úniku z válkou obležené země vzbudilo uznání, respekt a úctu. Jeho smělé a věrohodné vystupování před národem i před zahraničními parlamenty sklízí rovněž nesmírnou pozornost.
Následující poděkování jsem sice už uvedl jinde, ale takových slov nebude nikdy dost – tedy děkujme ukrajinským matkám, jejichž synové a dcery padli nebo byli zabiti či zavražděni, nebo dosud bojují či bojovat budou. Mnozí z nás Evropanů si totiž uvědomujeme, že tito jejich obránci bojují za nás.
Brutalita, v dohledných dobách nesrovnatelná s čímkoli jiným, kterou od počátku tažení praktikuje ruská armáda a jí najaté paramilitární složky, jsou myslí a citem demokratického moderního člověka absolutně nepochopitelné, neomluvitelné a odsouzeníhodné. O válečných zločinech mnoha typů, které zde nebudu vyjmenovávat, máme zprávy už celých sedm měsíců. Bránící se Ukrajinci oproti tomu v naprosté většině případů obdivuhodně dostávají válečným konvencím.
Západ zareagoval jasnou podporou Ukrajiny, ať už verbální a politickou, ale posléze i hmotnou, bez níž by tato bránící se země těžko mohla obstát. Spočívá v zásobování zdravotnickém a humanitárním, ale i v dodávkách zbraní a zbraňových systémů, nebo naopak v sankcích vůči Rusku, které jsou pohříchu kvůli závislosti na jeho dodávkách ropy a plynu jistě i pro nás bolestné. ČR se připojila k podpoře Ukrajiny brzy a aktivně. Na bezprecedentní misi se spolu s premiéry Polska a Slovinska už v polovině března vypravil náš Petr Fiala, aby navštívil prezidenta Zelenského přímo v obléhaném Kyjevě. Ať si kriticky myslíme o našem premiérovi cokoli, touto odvážnou misí prokázal velkou odvahu.
Válečné běsnění vyvolalo masivní vlnu ukrajinského exodu, který probíhá především vnitrostátně, přesto zemi opustilo nejméně 7 mil. uprchlíků, převážně seniorů, žen a dětí. Nejvíce z nich zamířilo do Polska, největší zátěž s ohledem na počet obyvatel zřejmě zažívá drobná a chudičká Moldávie. Obrovská část Ukrajinců utekla kvůli blízkosti zeměpisné i jazykové a kontaktům na příbuzné přirozeně k nám do ČR, oficiální registrací prošlo přes 400 tis. azylantů, dnešní odhad skutečného počtu činí 250-300 tis. uprchlíků.
Při evropské migrační krizi v letech 2014-2015 jsme zažili spoustu výtek ze zahraničí za nedostatečnou otevřenost vůči migrantům, z nichž ovšem valná většina vůbec do Česka nechtěla, naopak za příkladné zvládání ukrajinské migrační vlny jsme rázem získali ve světě dobré jméno a obdiv. Byť nešlo (zatím) o náš národ, dokázali jsme se opět lidsky semknout a poskytnout běžencům pomoc a péči, ať už jde o neziskovky, stát, kraje, obce, firmy, školy a o nezměrné množství jednotlivých občanů, poskytujících azyl nebo dary ve sbírkách i mimo ně uprchlíkům i bojující Ukrajině samotné.
Bez oslího můstku přeskočím rovnou zpět do Benešova. Letos v březnu, kdy jsme se jako zastupitelé sešli k jednání “ve věci Ukrajina”, jsem měl připraven zvláštní návrh, který jsem chtěl kolegům přednést. Cítil jsem, že by byla namístě nějaká dohoda o radikálním omezení a minimalizaci, nebo aspoň o co nejpozdějším termínu začátku komunální volební kampaně, zejména té mediální a venkovní, v zájmu úspornosti. Finance jsou dnes potřebnější jinde a byla šance se takto dohodnout.
Na jednání onoho dne panovala tak vzácná shoda napříč politickým spektrem, projevivší se absolutní účastí i jednomyslným hlasováním o podpoře Ukrajině i jejím uprchlíkům, že jsem nakonec příspěvek (kromě kuloáru) nepřednesl, jelikož jsem nechtěl onen duch jednoty narušit.
Možná jsem stále ještě trochu naivní, ale mám takový pocit, že teď k tomu (zatím) nezávisle na mém jarním nápadu dochází – kampaň mi připadá méně vypjatá, hysterická a vulgární nežli v roce 2018. Je-li to způsobeno drobným posunem myslí kandidátů vlivem reflexe války, exploze cen energií, potažmo finanční i ekonomické krize, nebo přímo celkovou hospodářskou situací, nevím. Jestli tomu je skutečně tak, jak to vnímám, pak u toho zkusme vydržet. Určitě z volebního boje nemá zmizet soutěž programů, politické soupeření, natož věcná a zdravá diskuze. Ale vynechat podpásovky a omezit přímé hrubé invektivy určitě můžeme. Ono by to totiž občany za stávající situace nemuselo zrovna pobavit, natož potěšit.
Moje subjektivní shrnutí krizí, ovlivňujících uplynulé 4 roky, nemá být laciným zastíráním čehokoli, co se v této době komukoli z občanů Benešova nemuselo líbit, ostatně ani já nemusím bezvýhradně souhlasit naprosto se vším, co se zde udělalo či událo. Toto čtyřletí bylo nepochybně z mnoha důvodů vskutku mimořádné – abychom našli aspoň velice hrubé srovnání, museli bychom se vrátit o mnoho desítek let zpátky, přinejmenším někam do válečných časů. Vždy existuje více cest, vždy je nejtěžší zvolit tu nejlepší. Nepočítám-li námi nabízený program, pak konkrétní výsledky minulého volebního období v Benešově má jistě kterýkoli občan možnost a nezadatelné právo posoudit sám, já jsem je zde úmyslně nepopisoval. Budu rád, pokud bude volič hodnotit a volit jednotlivou stranu a kandidáty “podle ovoce”, ale ať přitom nezapomíná na to, jaké bylo “v této sezóně počasí”, prosím.
Dodatek na závěr: Volba pro město Benešov je místním volebním uskupením, sestávajícím z nezávislých osob a osobností, tudíž zdůrazňuji, že moje zde uveřejněná slova nemusí být v bezvýhradném souladu s názorem každého jednotlivého spolukandidáta z naší volební strany. Ale přesto pevně věřím, že aspoň v převážné části názorů jsme zajedno – a hlavně že jsme zajedno s našimi voliči, jimž za jejich důvěru předem děkuji – a děkujeme!
Igor Chromý
