Home Aktuality Novinky Janův odkaz

Janův odkaz

Celý náš národ byl v nedávných dnech zasažen hrůznou událostí v hlavní budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zosnovanou šíleným střelcem, nota bene studentem této fakulty, tzv. osamělým vlkem, jichž se obávají všechny bezpečnostní a ochranné složky, a proti nimž vesměs jakákoli prevence selhává. Tento masakr vyvolal masivní mediální ohlas nejen u nás, ale bez nadsázky po celém světě. Dodejme, že se jednalo zřejmě o nejrozsáhlejší hromadnou vraždu (způsobenou jedním vrahem) v nám známých dějinách české kotliny, tak to aspoň uvádí Wikipedie. Přirozeně si tento odpudivý čin stále připomínáme a vyrovnáváme se s ním – média, politici i odborníci nyní přemítají o všem, co se stalo, a uvažují, jak tomu do budoucna zabránit.

            Hlavní budova FF UK stojí na náměstí, které v nové době nese jméno Jana Palacha. Tento mladý člověk, v roce 1969 student filozofie, necelý půlrok po invazi armád Varšavské smlouvy za vojskového velení Sovětského svazu do Československa nesnesl odevzdanou lhostejnost českého národa, zvolna už u mnohých spoluobčanů přecházející v přímou kolaboraci, a vznesl protest nejsilnější váhy, do té doby v naší civilizaci běžně nepředstavitelný.

            Jan Palach se dne 16.1.1969 na pražském Václavském náměstí před Národním muzeem polil hořlavinou a zapálil se. Dne 19.1.1969 na nedaleké Klinice popáleninové medicíny v Legerově ulici skonal. Tedy přibližně pět měsíců po invazi a po svých vlastních dvacátých narozeninách.

            Bible ve svém Starém zákoně zná termín “zápalná oběť”, to byl ovšem prvek obětování věci, zvířete, někdy i člověka, ale v případě Jana Palacha  se jednalo o protestní sebeupálení, o němž patrně navěky věkův budou leckteří odborníci i laici diskutovat, jednalo-li se o “zoufalý” čin nebo o nejvyšší formu dobrovolného mučednického martyria, která měla mobilizovat společnost. Díky polské (tak trochu i česko-polské) režisérce Agnieszce Holland, scénáristovi Štěpánu Hulíkovi a historikovi Petru Blažkovi vešlo ve známost i jiné biblické přirovnání, a to “hořící keř”, použité jako název zdařilého stejnojmenného TV filmu.

            Na tomto místě se rozhodně nechceme zabývat jakýmkoli podobným pochybováním ani přemíláním či opakováním léty již ustálených označení ani vytvářením jakýchkoli nových, neotřelých termínů. Není zde prostor ani pro detailní popis této tragické události, koneckonců ta bude nepochybně opět zevrubně rozebrána v celostátních médiích.

            Jde nám o připomenutí šíře záběru této Janovy, ale velmi záhy i výsostně české oběti nejvyšší, zápalné oběti. Bylo by však nespravedlivé nezmínit, že Jan měl své předchůdce, jejichž činy byly tak úzkostlivě ututlány, že o nich s pravděpodobností blížící se jistotě zhola nic netušil. Tím prvním byl otec pěti dětí, Polák Ryszard Siwiec (†59), který se již dne 8.9.1968 (zemřel 12.9.1968) upálil na varšavském stadionu před zraky polské komunistické věrchušky na protest proti okupaci Československa, o čemž svědčil nejen jeho křik při sebeupálení, ale zanechal v tomto smyslu i magnetofonový záznam. Stejně tak utajena byla i oběť Ukrajince Vasyla Makucha (†40), který se z obdobných důvodů jako Siwiec i později Palach, tedy na protest proti vojenskému obsazení naší země, dne 5.11.1968 veřejně upálil na Chreščatyku, hlavním kyjevském bulváru, načež druhý den zemřel.

            Jan Palach se ve svém dopise na rozloučenou označil jako “Pochodeň č. 1”, byť zpětně byl skutečnou první živoucí pochodní právě pan Siwiec. Jan Palach byl ale nepochybně prvním Čechem – tím, který vyvolal šok, slzy a nejvíce zasáhl srdce českého a slovenského národa, ale i světového lidstva. Určitě nesmíme zapomenout ani na Janovy pokračovatele, kterými v Česku byli zejména Jan Zajíc a Evžen Plocek. V měsících a letech, následujících po Palachově činu, zopakovali nebo se pokusili zopakovat jeho oběť nejen naši občané, ale celkově ve východním bloku včetně sovětsko-ruské říše až několik desítek lidí, jejichž utajované osudy ovšem na plné objasnění leckdy ještě čekají a stále po nich historici pátrají, u nás zejména již zmíněný Petr Blažek.

            Vraťme se ale k Janu Palachovi. Jak už bylo naznačeno, jeho oběť zasáhla celou společnost. Den po jeho úmrtí Prahou prošel pietní průvod za účasti mnoha desítek tisíc občanů. Zareagovali někteří básníci, Olbram Zoubek vytvořil posmrtnou masku, rakev s Janovým tělem byla vystavena k rozloučení v Karolinu, kde 25.1.1969 byl zahájen smuteční obřad, aby jeho ostatky byly následně uloženy na Olšanských hřbitovech, jelikož “soudruzi” nedali souhlas k původně plánovanému pohřbu na Slavíně. Na hrobě byla osazena kovová deska od Olbrama Zoubka. Tuto desku příslušníci STB v roce 1970 pod rouškou noci odstranili a nechali roztavit. Obdobně naložili i s Janovými ostatky, které exhumovali a nechali spálit. Pozůstalí poté popel umístili do rodinného hrobu ve Všetatech, odkud byl na Olšany vrácen až roku 1990 s autorsky obnovenou bronzovou deskou.

            Čin Jana Palacha měl celosvětový dosah, jeho jméno nese nejen více než 30 ulic v naší zemi, ale i veřejná prostranství měst v Itálii, Velké Británii, Francii, Německu, Nizozemsku, Polsku či Bulharsku. Pomníky Jana Palacha byly zřízeny v Anglii, Lucembursku, Švýcarsku nebo Belgii. Ve vesmíru máme i planetku 1834 Palach. Po Palachovi je dokonce nazván vyhlášený rockový klub v chorvatské Rijece nebo dokonce náměstí s nádražím a obchodním centrem v provinčním městě Curepipe na Mauriciu!

            Ano, i takové kuriozity přinesl odkaz Jana Palacha. V roce 2003 napsal výstižně Jiří Kánský, že Palachova “zápalná oběť patřila celé civilizaci”. Ovšem to hlavní, tedy vyburcovat československý národ z apatie a odevzdanosti vůči okupaci cizí mocností k výslovnému odporu nebo aspoň ke zjevné pasivní rezistenci, se v roce 1969 bohužel nepodařilo. Trvalo ještě přes dvě desítky let, než se naše společnost takto začala projevovat – a je možné i vhodné dodat, že takové výraznější projevy bylo možno zažít právě při 20. výročí Janova sebeobětování. Ony dny roku 1989 byly brzy poprávu nazvány Palachovým týdnem.

                                                                                                          Igor Chromý za VPB

            Letošní 55. výročí si každý připomeňme tak, jak uznáme za nejlepší. I v našem Benešově budeme mít možnost veřejně uctít Janovu památku.

            Při takových příležitostech se obvykle drží tzv. minuta ticha. Tomu, kdo má zájem, nabízíme zde ale prostřednictvím linku na Youtube o něco více než 10 minut Ticha. Palachova Ticha od písničkáře Bohdana Mikoláška s dobovými dokumentárními záběry. Ticha k zamyšlení a vzpomínce…


Mohlo by Vás zajímat