Dne 21. srpna 2018 uspořádala radnice Benešova v režii zaúkolovaného Kulturního a informačního centra Benešov vzpomínku na 50. výročí invaze sovětských a dalších spojeneckých vojsk do Československa, budiž za to nynější vedení města pochváleno.
Na akci promluvil také přímý svědek a účastník srpnových událostí v Benešově v r. 1968, pan Petr Jurosz. Tento člověk byl pro svůj odpor vůči “zásahu vojsk Varšavské smlouvy” donucen opustit zaměstnání, profesi i Benešov. Po nejrůznějších peripetiích se začal zabývat raketami, nikoli však těmi vojenskými, ale tenisovými, a díky svým schopnostem a charakteru se v tom vypracoval bez nadsázky až na světovou špičku. Už jenom za tento fenomenální úspěch si zaslouží úctu.
Petr Jurosz na náměstí při slavnostní akci na závěr krátkého projevu, zcela v kontextu svého přímého svědectví o osudovém srpnu 1968, pronesl slova “Nevolte komunisty!” Za tuto upřímnou výzvu v rámci připomínky tragických událostí r. 1968 tak či onak způsobených komunisty, byl okřiknut zástupci pořadatele, což je na pováženou. Bylo to nemístné, neslušné, nezdvořilé.
Podívejme se proto do našich platných zákonů. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu č. 198/1993 v § 1, odst. 1, písm. a) popisuje protiprávnost následujícími slovy: “Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle. Dále zákon obsahuje např. § 2, odst. 1, kde se uvádí, že “Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.” Dále se v § 3 píše, že “odpor občanů proti tomuto režimu… který projevovali odbojem nebo jinou činností… byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.” Na to navazuje § 4: “Každý, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekvován a nepodílel se na skutečnostech uvedených v § 1 odst. 1 tohoto zákona, si zaslouží účast a morální zadostiučinění.”
Nahlédněme i do Trestního zákoníku 40/2009 Sb., konkrétně do části druhé, hlavy XIII., dílu 1, § 403, odst. 1 a opět citujme: “Kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.”
Dobře víme, jak relativizující a bezzubý je úzus výkladu ustanovení zmíněných právních předpisů vůči komunistům, nacistům i rasistům, ale takhle zákon zní. Bývá bohužel mírnější vůči extrémní levici – u neonacistů stačí třeba číslo 88, zatímco u komunistů nevadí rudé vlajky a symboly hvězdy, kladiva a srpu. Ti pak s ledovým klidem a s výsměvem ve tváři nerušeně propagují a hlásají své ideje vzdor oběma zákonům, mnohdy i urážejí oběti na životech.
Ale zpět k incidentu při vzpomínce na zahájení druhé okupace Československa. Bude-li se odehrávat vzpomínka na tu první okupaci a na druhou světovou válku, na níž bude mít projev jakákoli oběť nacistické zvůle, okřikneme ji, jestliže řekne něco proti nacismu? Například “nevolte nacisty” nebo “nepodporujte rasisty”? I takto se profilující politické strany v dnešní společnosti přeci máme! Máme je snad hájit? Pokud ano, je to počátek cesty do pekel – nebo aspoň na východ.
Po pročtení výše uvedených ustanovení dvou zákonů lze lidsky a laicky usuzovat, že pan Jurosz měl jednoznačně plné právo na svoji výzvu, neboť byl postižen a perzekvován právě tak, jak kážou tyto paragrafy, pročež je hodný úcty – a proto byl koneckonců i pozván. Veřejně ji pronesl při slavnosti, která měla být vzpomínkou na komunistickou okupaci, kde bylo na straně českého občanstva 137 mrtvých a mnoho stovek zraněných civilistů.
Naopak ten, kdo spravedlivého a úctyhodného řečníka okřikl, balancuje na hraně zákona, jelikož jeho zákrok byl nejen společensky neuctivý, ale vlastně může přinejmenším zavánět propagací zločinného a zavrženíhodného hnutí, které vždy propagovalo třídní nenávist, ať už veřejně nebo skrytě. Jistě je otázkou, jestli to bylo důsledkem nezkušenosti a společensko-politické dezorientace umravňovače, nebo šlo dokonce o plnění pokynů a příkazů za akci zodpovědných “režisérů”. Výsledek byl ale jasný – ostuda.
Igor Chromý
(fotografie z rodinného archivu autora)